Jdi na obsah Jdi na menu
 


Obraz školy v roce 1859.

17. 9. 2017

Obraz staré školy před 70 lety – psané roku 1929!

Josef L. */

Klerikálové domáhají se školy církevnické. Jak tento jejich ideál vyhlížel, pokud měli školu úplně v rukou, kdy farář byl správcem školy a představeným učitelů, možno posouditi z tohoto věrného náčrtku.

Začal jsem chodit do školy roku 1859 ve větší osadě s kostelem. Škola měla jednu učírnu. V ní učily se 2 třídy. První odpoledne, druhá dopoledne. Záchod byl jeden pro hochy i děvčata (jak se dnes 2017 propaguje na kulturně vyspělém Západě!). Na malou potřebu chodilo se na dvorek, na hnůj. Záchod byl malován okrem, ale ne štětcem, nýbrž prstem. V učírně byla 3 okna na sever a 3 na jih (asi aby pěkně větralo), 2 tabule, lavice až pro 12 žáků jedna, pořezané a provrtané, bez kalamářů. Inkoust si nosili žáci v lahvičkách uvázaných na knoflíku. Na stěnách visel kříž, obraz svaté rodiny a místodržitele hraběte Lažanského a mapa Moravy. Obraz císaře nebyl. Vzadu stála postel pana učitele a skříň, v ní knihovna žákovská a „zlatá“ a „černá“ kniha.V knihovně byly spisy Kr. Šmída, Nýricovy a z Dědictví maličkých. Četlo nás jen několik čtenářů.

V I. třídě vyučoval pan učitel (mladší). V předních lavicích na „malé“ straně učili se žáci tiskací abecedě. Kdo ji uměl, posedl kdykoli do zadních lavic mezi slabikanty. Slabikovalo se s tabule: be-a=ba, en-o=no, atd. Slabikanti učili se též na tabulkách psáti abecedu „kurent“ – písmo německé. Kdo uměl dobře slabikovat, přesedl kdykoli na „hrubou“ stranu. Tam se četlo ze slabikáře, psaly se kurentkou věty na tabulkách s tabule a napisovaly číslice. To bylo všechno učení v první třídě. Nevysvětlovalo se ničeho, jiným předmětům se neučilo, ani náboženství. Jediným kázeňským prostředkem byla palaška (rákoska), jíž se hojně užívalo. Žáci, kteří uměli čísti ve slabikáři a psáti kurentem, postupovali po 6 nedělních prázdninách do II. třídy, obyčejně po 3 letech a to na „malou“ stranu. Tu učil též pan učitel. Četlo se v I. čítance, psalo se kurentem i latinkou do sešitů, ještě mnoho husími pery, které pan učitel zařezoval. Za to se mu platilo druhým brkem, který přiřezaný prodával za trojník. Počítala se adice (sčítání) a subtrakce (odčítání). Při „odtahování“ se podle potřeby“vypůjčovalo.“ Náboženství učilo se, vlastně jen četlo z Malého katechismu, protože ani učitel, ani kněz nás „nevyslýchal“ (nezkoušel). Nevysvětlovalo se v žádném předmětě ničeho, vše čirý mechanismus. Žáci z „malé“ strany pokud to dovedli, zpívali též s s „hrubou“ stranou a naslouchali vypravování „panáčka“, který přicházíval do školy v úterý na hodinu a vypravoval biblické dějiny. Vypravoval zajímavě, my dávali pozor, nešeptali, panáček nevyslýchal, nebil, proto jsme se na jeho hodinu těšili a vypravované uměli zpaměti.

Z malé strany mohl postoupiti žák kdykoli na hrubou, uměl-li dobře čísti, psáti kurentem i latinkou a „jedenkrát jednu“ i na přeskáčku. Tu učil pan rechtor. Přesvědčil-li se, že žák násobilku umí, přesedl na hrubou, jinak musel nazpět na malou. Někteří žáci se vůbec na hrubou nedostali. Ti museli sedět v „oslovské“ lavici v zadu.

Naučiti se násobilce bylo starostí žákovou. Kdo chtěl, koupil si od pana učitele napsanou násobilku na osmerce za dobrý krejcar (1polovina nového). Někteří starší podnikaví žáci kazili obchod panu učiteli, prodávajíce násobilku za nový a připisovali ještě na druhou stranu „hrubou“ násobilku. Násobilce učil se žák sám mechanicky, kamarádi mu pomáhali jen tím, že jej vyslýchali. Až ji uměl jako bičem mrskál, nahoru, dolů a na přeskáčku, hlásil se na druhou stranu.

Na hrubé byla dvě oddělení. Vyšší sedělo ve 4 předních lavicích. Tam mohl se dostati kdykoli z oddělení nižšího každý, kdo uměl děliti dvou a vícedělitelným dělitelem. Naučiti se tomu bylo opět starostí žákovou. Po marných pokusech, abych se tomu naučil sám, slitoval se nade mnou starší spolužák a naučil mne tomu. Honorářem za to obdržel křivák s ocilkou a 6 sedáků (knoflíků). Četlo se v II. čítance, každý článek tolikrát, až se všichni žáci vystřídali a uměli jej zpaměti. Četly se články po pořádku, až jsme nedostali ke konci školního roku k mluvnici připojené k čítance. I ta se četla jako jiné články, bez velikého vysvětlování. Smysl článku jsme chápali sami, ale nechápali jsme smysl mluvnice. Co to má za smysl, čísti: had, hada, hadu atd? Zeptat se pana rechtora jsme si netroufali, jako vůbec jsme se nikdy učitelů na nic  netázali. Ani jeho synek si netroufal. Mně tu záhadu vysvětlil otec. Jen to mu nebylo jasno, proč je to v mluvnici, když přec každý z nás ví, že říkáme: bojím se hada, nepřibližuj se hadu, zabil hada…. Nač je to tedy v čítance? Daleko za hada jsme se nedostali a tak mne již další mluvnické záhady neznepokojovaly.

Při čtení jednalo se hlavně o to, aby se četlo rychle a správně a dbalo se rozdělovacích znamének. Za každou chybu dostávali jsme palaškou na záda.

Učili jsme se též pravidlům dobropísemnosti (pravopisu). Ta si musil každý žák nejvyššího oddělení opsat a naučit nazpaměť. V nich bylo, kdy se píše „i“, kdy „y,“ kdy se „klade“ čárka, puntík, atd. Kde se nevědělo jak psát, mělo se tak činit „po příkladu dobrých spisovatelů.“ Teorie ta uváděla se v praxi „odkladem.“ To jsme mívali hodinu týdně. Psalo zároveň nižší oddělení, ale to jen opisovalo s tabule, kde psali střídavě žáci z oddělení vyššího. Diktando mělo se psáti co nejrychleji. Za každou chybu palaškou, ale na dlaň.

Z počtů jsme počítali všechny druhy početní písemně, ale ne v užitých příkladech. Ty jsme počítali jen počítajíce zpaměti jednou za týden. Na příklad je-li funt kávy za 3 zlaté, zač je 10 lotů, zahrada je dlouhá 20 sáhů 5 stop a široká 8 sáhů 7 stop-vypočísti délku plotu!

Na hrubé straně se nepsávalo v sešitech, kromě diktanta, nýbrž podle foršiftů na listech. Ty prodával pan učitel linkované: 2 řádky pro latinku, 5 kurent za nový. S ním konkurovali též někteří žáci prodávající list za půl nového. Dopadeným konkurentům bylo běda.

Žáci z prvých 4 lavic soutěžili kdo foršift pěkněji napíše. O výsledku soutěže rozhodovalo se demokraticky samými žáky: Napsané foršifty byly seřazeny podle dokonalosti a vyvěšeny na stěně. Mezi nedostaly se ty s chybami nebo kaňkami.

Ze zeměpisu bylo učeno jmenovati země rakouského státu a jejich hlavní města.

Z mapy Moravy jsme se neučili. Jen my žáci sami před vyučováním a po něm jsme si dávali jako hádanky: ukaž mi Prostějov!, Brno!, Olomouc!, Znojmo!, Bečvu!, Hostýn! Někteří žáci dovedli každé místo na mapě ukázati okamžitě.

Občas zpívaly se básničky z I. a II. čítanky: Mraveneček, Vlaštovička, Tluče bubeníček…a národní hymna. Žáci z malé strany, pokud uměli, zpívali s námi.

Náboženství, jak již řečeno, hodinu za týden učil „panáček,“ a to biblickým dějinám, kdežto pan rechtor učil hodinu katechismu. Vlastně neučil, nýbrž jen zadával a vyslýchal. Byla to hodina hrůzy. Kdo neuměl, dostal palaškou na zadnici, děvčata na záda. Neumě-li po druhé, dvojnásobný počet ran. Proti této výplatě chránili se hoši tím, že si přišívali záplaty na dotyčnou část kalhot. Záplaty hedvábné pokládány za nejúčelnější Nejhůř při katechismu bývalo žákům z rodin německých. Některý nebyl s to zadanému se naučiti a dostával ran bez počtu. V sobotu četla se epištola a evangelium připadající na nejbližší neděli.

Dozírat na vyučování měl v prvé řadě farář. Byl hodně starý a ve škole se ani neukázal, ba ani při vizitaci. Druhý školní dozorce byl kovář. Občas chodil do školy umouněný a v zástěře. Chvíli postál a než odešel vždy dodal: „Pane rechtor, enom jich řežou.!“

Ke konci školního roku bývala visitace. Dojížděl na ni pan děkan za hlaholu zvonů. Přítomen byl školní výbor a mnozí rodiče. Při visitaci šlo vše jak na drátku. Bylo nám známo vše. Co bude pan děkan zkoušeti a bylo před tím vcepováno. Tak dopadla visitace vždy skvěle. Nějaké malé klopýtnutí nevadilo, jako na příklad odříkával-li žák: Křesťanskokatolicky věřiti je všechno za pravdu „držeti. čemu……ať je to psáno nebo není.“ Po visitaci jsme byli vždy pochváleni a nejlepší 2 žáci z I. lavice obdrželi premium. Velké prémium byl tolar a malé stříbrný rýnský. Premium mohl žák do nové visitace nosit přivěšené na kabátě a pak je vrátil. Ostatní žáci z prvé lavice dostávali modlitební knížky. Aby to nebolelo děti rodičů bohatých, které nic nedostaly, dali rodiče do školy stříbrné peníze nebo knížky pro své miláčky, aby i oni byli poděleni.

 

Jak už bylo řečeno, ani pan rechtor, ani pan učitel nikdy ničeho nevysvětlovali při vyučování. Jedině pan rechtor nám pověděl, že země je kulatá a točí se okolo své osy a slunce. Pak, že zázraky, které konal Mojžíš před faraonem, nebyly vlastně zázraky, nýbrž dají se vysvětliti přirozeně, na příklad proměnění holi v hada, přechod přes Rudé moře a tak že je to se všemi zázraky. Ty uměli dělat jen moudří a učení lidé mocí přirozenou a nevzdělaný lid je pokládal za výkony nadpřirozené moci boží.

Pokud se týče tak zvaných náboženských cvičení, jako chození do kostela na mši, na průvody, o to se nestarali ani kněží, ani učitelé. Ve všední den děti do kostela vůbec nechodily, kromě některé na roráty a v neděli šly jen ty, které rodiče poslali. Dozíral na ně kostelník, a když hoši nápadně vyrušovali, popadl je za pačesy, nebo jim napohlavkoval.

Bylo řečeno, že pan rechtor vyučoval v II. třídě hrubou stranu. Avšak ne vždy. Byl-li pohřeb, svatba, musel jej zastupovati pan učitel. Taktéž  když byly pilné práce ve včelíně, v zahradě, na  poli neb na louce, teli-la se kráva a podobně.

Z obrázku toho vidno, že ve staré škole vládl jen naprostý mechanismus, bez jakéhokoliv působení na rozum a cit. Církev si rozvoje duševních schopností ve škole národní, zvláště rozumu, nikdy nepřála a učitelům bylo všeliké rozumování ve škole zapovídáno. Taková byla škola za doby temna.

*/ Uveřejňujeme tyto zajímavé a poučné vzpomínky a zkušenosti vynikajícího učitele a žáka staré školy, aby nynější pokolení uvědomilo si lépe ohromný rozdíl mezi školou dnešní a starou, „církevní“ a všimlo si zejména i jak učívalo náboženství tehdy a jak dnes.

Nový lid ročník 1929, číslo 15.