Obrazy F.N.

Pro lepší, nový život!

„Mami, mama, Pepoš taky!“ Malý Pepánek natahovál ručky ku dvířkám plotny a chtěl taky hrát si s ohněm. „Pepoš, žaža, žaža!“ „Ne, to nesmíš, popálilo by tě to a měl bys bebé, bebíčko,“ odpírala matka otáčejíc de kol plotny. „Žaža, žaža,“ plakál Pepoš a vypínál ručičky.

„Ale holánku, to nejde. Bože, dítě, nepřekážej a nezdržuj mne. No, neplač. Na, tu máš, hrej si,“ konejšila ho podávajíc mu malou vařečku. „Jdi za tátou, hraje si taky, hrejte si spolu,“ dodala s nevraživým pohledem na muže.

Ten se ušklíbl, pohlédl stranou, ale mlčél. Kutil dále svoje, hrál si s udicí a splávkem, rybář.

„Tož pojď, Pepoušku, pohrajem si spolu, maminka pracuje velice, velmi,“ ušklíbl se znovu. Žena se mračila ještě více. Byla jak kroupové mračno, pomyslil si zlomyslně.

Muž si vzal kloučka na klín. „Udici, udici,“ volál hošík radostně. „Udici a ryby Molavy!“ „Jistě, jistě,“ svědčil otec. „Půjdeme spolu k Moravě a budeme chytat ryby. Moc kilo ryb nachytáme. Ó jé, z tebe bude rybář, velký rybář. Větší než je táta. To bude mít mamička radost. Bude, Pepoušku?“ „Ano, ano,“ svědčil hošík radostně. „Však ona má i teď radost, ó, jistě. Podívej, jak se líbezně usmívá.“ „Měla bych proč,“ odsekla nevrle. „Uč ho, jen ho uč, aby z něj byl taky takový - -!“

„No, jaký? Jen dopověz. A o rybářích špatně nemluv. Jsou to lidé bohumilí, vyvolení, ty hloupá Běto.“  „Vyvolení, cha, cha, vyvolení.“ „Ano, vyvolení. Či nevíš, že z rybářů si vybral Ježíš první ušedníky a apoštoly? A nepřirovnávál on či kdo to byl církev k rybářské síti? Tak málo sis pamatovala z biblické dějepravdy?“ „Prosím tě, nechval se s tou tvou učeností. Kdes ji vzál? Bez toho víc nevíš.“ „Vím, nebo nevím, ale na rybáře nedám dopustit. Tak je to, holčičko,“ dokládal a chtěl ji brát za bradu. „Jdi jen jdi, nech toho mazlení. Mazli se s někým jiným,“ odbývala ho znechuceně.

Vavřík odstoupil a zachmuřil se. Jeho dobrá nálada rychle pohasla. „Nu dobře, však já vím. Ode mě ti bylo vždycky a všecko protivné. Ale kdyby to byl někdo jiný, pak – co?“ „Kdo jiný,?“ vybuchla. „Co tím myslíš?“ „Nis, vysvětli si sama. Hloupému napověz. A my nejsme hloupí, ani slepí, vidíme, i když nechceme vidět. Chceš, abych povídal více?“ Hleděla naň zlostně. „Nechci, abys povídal. Byla by to leda hanebnost.“ „Pro koho, pro mne, nebo pro tebe? Pravda pálí, co?“ „Nestydo! Nemáš co povídat. Provinila jsem se něčím?“ „Ještě ne, ale - -,“ zarazil se. Vrzly dvéře a vešla mladší dcerka, veselé švitořívé děvčátko. Usmála se ma otce, a rozběhla se k hošíčkovi. „Pepi, Pepoušku,!“ volala, a objímala ho prudce. Hošík se rozesmál, až se zajíkál. „Kaka, Kaka! Kaku rád, rád!“ „Máš mně rád, ano? A já tebe taky, tak velice našeho Pepouška,“ tak podívej a líbala ho, div že ho neudusila. „Ale Kačko, necháš ho,“ napomínala ji matka nevlídně. „Chceš mu ublížit?“ Kačenka se ohlížela na matku nejistě a přiblížila se k otci. Ten se na ni usmál přívětivě a pohladil světlé vlásky. Měla Kačenka pěkné vlasy, jako zlatý lem a otec je rád hladil. Kačenka se též usmála a pověsila se mu na krk. „Já taky, já taky,!“ vytahovál ručky k otci. „Ano, Pepoušek taky pojď k tátovi, ty malý kuliferdo.“ Vzal jej k sobě a stiskl je oba v náručí, až výskali oba radostí a rozkoší. Matka je pozorovala chladně, ba s jistou závistí. Mrzelo ji, že děti mají otce raději nežli ji, ale že je odpuzovala svoui chladností a nevrlostí, to si neuvědomovala.

Děti to poznávaly dětským instinktem, a tím více lnuly k otci. „Nu, dosť již dost,“ pustil je otec. „A což abychom povečeřeli, matko, co tam máš dobrého?“ „Nejsme ještě všichni.“ „Kde je Magda,“ obrátila se ke Kačence. „Nevím, kde je teď. Stála tam na rohu s Máňou, Božkou a Bohulou.“ „Stále je pryč, a domů nepospíchá, Však tys tam byla taky dlouho, proč? Nevíš kdy je čas domů,?“ vadila se matka. „Byli jsme jen na luži, tam jsme se hráli. Však jen do klekání! Ani se nám nezdálo, že je už pozdě.“ „Nesmíš se toulat večer, Kačenko,“ napomínál ji otec. „Víš, že chodí večer klekánice, sebrala by tě do pytle. Co bychom potom měli? Kde bychom vzali zase takovou nedobrotu,“ mluvil vážně, ale smál se očima.

Kačka naň pohlížela nejistě. „Opravdu tati? No však já už nebudu.“ „Tak, tak, musíš byt hodná, a poslouchat. A dávej večeři matko, nebudeme čekat.“ „Já nebudu jíst,“ odpírala Kačka.  „A proč? Divila se matka. „Jindy nemůžeš dočkat jídla.“ „Ale stařenka říkali, že abych k nim šla spat, že je jim samé teskno. A oni mně něco dají.“ „To vím, něco mlsného. Jen pojez doma, na to se nespoléhej. Třeba ti nedají nic, kde by co vzali. A sprázným žaludkem by se ti špatně spalo,“ nutil ji otec žertem.

„Však oni dají, mají toto tam,“ jistila Kačenka mezi sousty. Ale brzy položila lžíci. „Jez, proč nejíš? Nutila ji matka. „Mám dost. Nemám hladu.“  „Nu, kousek místa v žaludku si ponech na tu stařenčinu dobrotu,“ mínil otec žertem. „No, šak jsem si nechala,“ smála se Kačenka na tátu. „A já už půjdu, aby stařenka nečekali. Dobrou noc mami, s Bohem Pepoušku, a s Bohem tati,“ pověsila se mu na krk. „Dobrou noc a už jdi.“

Kačenka odběhla. Otec pomalu dojídal, tu a tam dal nějaké sousto hošíkovi, který mu seděl na klíně. Matka se zasé mračila. Přece jen ji mrzelo, ba bylo jí toho líto. Proč ty děti se mají tak k otci a ne k ní? Otce políbila na dobrou noc a na ni sotva pohlédla. Zavládlo mlčení, jen malý hoch si pobroukával a otec mu jednohlasně odpovídal. Po chvíli vešla starší dcerka s tichým pozdravem a s úsměvem.  „Dobrý večer tati, mami, aj ty Pepoušku!“  „Kdes byla tak dlouho,?“ vyjela si na ni matka zlobivě. „Nevíš, kdy máš jít domů? Tulačko jedna, taková. Moc brzy začínáš.“ „A co? Vždyť je teprve čtvrt na devět.“ „Já vím kolik je, nemusíš mně připomínat. Pořádné děvče se netoulá po večerech a po nocích. Jsi ještě moc mladá. A počítej svoje leta. Kolik ti schází do šestnácti? Chci mít pořádnou dceru, ne takovou, o které se povídaly nehezké věci a za kterou bych se musela stydět!“

Magdin obličej se zasmušil a přeletěl přes něj stín. Veselý úsměv zmizel jakoby odvanut zlým větrem. „Nebyla sem tam sama,“ odmlouvala. „Byla tam i jiná děvčata, a o těch nemůžeš říci, že nejsou pořádná.“ „Ty jsou pro tebe příliš dospělé. To ani není společnost pro teba. Taky bych jim mohla ledacos vytýkat.“

Magda pojídala večeři mlčky a v její duši rostl vzdor. Zač jí má matka, co si o ní myslí? Dělá něco zlého? Že byla trochu déle mezi děvčaty? Otec taky nemluvil. Poslouchál mlčky ženiny výtky a hubování. Neškodí, když dceru pokáře. Ačkoli nemyslil, že by neměl dopřát dítěti trochu vyražení. Zahleděl se na ni a pozorovál ji. Je hezká a bude ještě hezčí, třeba ještě zcela ne vyvinutá! Je po matce. Něco se v něm hnulo. Taková byla i matka, taková jak ji měl rád, a za ni by dal vše. Kdysi! A co z toho všeho zbylo? Darmo myslit! Magda ucítila otcův pohled, který ku konci zjihl a zněžněl. Obličej se jí vyjasnil. Usmála se a v líčkách se ji utvořily dolíčky, které měl tak rád. Zahleděla se naň a v jejím záludném úsměvu se tajila prosba. Malá koketka! K matce si netroufala po tom kázání. „Nu, co bys ráda,“ otázal se laskavě. „Chtěla bych do kina,“ pravila prosebně. „Je krásný program, a já bych tak ráda!“ „Hn,“ děl otec neurčitě. „Cože, do kina? Nikam, ani na krok! Bylo ještě málo toho courání. Doma budeš,!“ vybuchla matka.

„Ale já bych tak ráda,“ zaprosila Magda. „Vždyť mně to nebude nis stát, mám volný lístek, dala mně ho Božka, že jsem jí pomáhala při úklidu. A půjde taky i Bohula s Máňou!“  „Už jsem řekla, nikam. Kdyby šlo půl vsi. Však víš, jaké mám o nich mínění. Do kina! Ale co je mimo kino, o tom nepovídáte. To jsou samí chlapci, nápadníci a vojáci! Vojáci se ti líbí, že ano? Ještě tohle by scházelo, aby z mé dcerky byla vojanda!“  „Ale mami, co to mluvíš? Jací vojáci? Což já chodím za vojáky,? vybuchla Magda pohoršeně.  „Jen nepovídej, viděla jsem vás onehdy, jak jste se s nimi smály a dováděly. Tuze pěkná věc, na vojáky se věšet!“ Magda se zatvrdila. To jí matka neměla říkat. „Já se na vojáky nevěším. Ty by ses měla stydět za takové řeči. Mohu já za to, že když jdu s děvčaty, ony se zastaví a baví se s nimi? I vojáci jsou lidé, a hodní lidé! Vždyť jsou z našich chlapců.“

„Hleďme, hleďme ji, odkud to víš? Zkusilas je? Budeš jim dělat advokátku! Hodní lidé. Všichni? Jen abysses nespálila a jednou nelitovala!“ „Nevím, nač narážíš, nač myslíš, ani nechci vědět,“ vybuchla Magda. Mysli na sebe a vzpoměň si na  svoje - - - „ „Nač, řekni nač,“ vzkřikla matka popuzeně, přiskočila k ní a uhodila ji do tváře.

„Tož ty tak, mně, své matce,? A rozpřáhla se k nové ráně. Otec jí však chytil ruku a zadržel ji. „Dost, nebij ji,“ napomenul ji přísně. Není třeba ji tlouct.“ Maga se chytila za tvář a rozplakala se. Rána ji bolela a bolela ji dvakrát fysicky i morálně. Odvážila se mnoho, ale proto ji snad matka nemusela uhodit tak surově. Malý hošík, který zatím usnul na postýlce, probudil se tím rámusem a začál ustrašeně plakat. Matka jej vzala na ruce, ale nepřestala při tom hubovat a vadila se, a užívala slov drsných a hrubých, ba až neslušných, která jistě nebyla určena pro sluch takového nedospělého děvčete.

Magda plakala stále, i lítostí i studem. Co jí to matka povídá? Nač ty řeči? Je tak špatná? Povídá jí o věcech, kterým začínala sotva rozumět, a o nichž i dospělá děvčata mluvila před ní jen utajeným šeptem. A matka tak!

„Neplač, Magdo, a ty již přestaň,“ napomenul otec ženu. „Dosti těch řečí. Zacházíš příliš daleko. A ty,“ obrátil se k plačící dceři, „zachovala ses k matce ošklivě. Řekla jsi slovo, které matku urazilo i ponížilo. Cos chtěla říci?“  Magda vzlykala a neodpovídala. „Nuže co povíš? Musíš to vysvětlit!“ Nedostál odpovědi. V Magdě se zvedál vzdor. „Magdo!“ Otcův hlas zdrsněl něco v něm zaskřípělo. Tak k ní otec obyčejně nemluvil. Pohlédla naň neochotně. Jeho pohled byl přísný a tvrdý, ale tam kdesi na dně se cosi chvělo. Hleděla naň jako omámená a její vzdor oprchával. Sklonila hlavu a odpovídala vzlykavě.“Nic jsem tím nemyslela, jen tak mě to vyšlo z úst.“  „Něco snad přede!“ „Jen to, že taky byla mladá, a ráda se bavila,“ dodala tiše. „To ba nebylo nic zlého. Slyšíš matko? A ty si pamatuj,“ obrátil se hnovu k Magdě. Nikdy si nemysli o své matce nic špatného. Nesuď ji ani neodsuzuj. Je to matka. Měla vás všecky ráda, vychovala vás a starala se, abyste neměli nedostatek, zvláště tehdy, když jsem stonal. Víš, jak vám všem bylo. O jejich strázních a starostech nevíš, ani o těch slzách, které za nocí nad vámi prolila. Jsi nerozumná. Tak holčičko, a teď osuš slzy a matku pěkně odpros.“ Mluvil přísně, ale v jeho řeči byla i nota laskavá a měkká!

Magda vzdychla a pohlédla nejistě na matku. Ta hleděla dosud přísně a nevlídně. V Magdě mizely poslední zbytky vzdoru. Přistoupila k matce a políbila jí ruku. „Prosím Tě mamičko, odpusť mi to,“ zašeptala prosebně. „Odpustím, ale ty buď hodná, příště neodmlouvej a poslouchej,“ řekla matka vážně se zbytkem tvrdosti v hlase. „A do toho kina si jdi, když otec dovolí,“ dodala po chvíli tíživého mlčení. „Tak, tak, dovolím rád. Jen buď hodná a slušně se chovej. Po ukončení programu jdi hned domů, ale nechoď sama, popros třeba Bohulu, ať jde s tebou. A teď se uprav, utři slzičky a už jdi. Beztoho tě tam kterási volá.“

Když Magda odcházela s přáním dobrého večera, zastavila se ve dveřích váhavě. Pak se rozběhla k otci, vzala jej kol krku a zašeptala mu do ucha: „Ty jsi nejlepší a nejhezčí tatínek na světě!“ Byl krásný večer srpnový. Vavřík vdechoval s rozkoší vlahý, měkký vzduch, když vyšel na chvíli ven. Nebylo pozdě, sotva hodina po západu slunce. A teď vzcházel měsíc, a jaký měsíc. Samé stříbro a jas. Rozkoš být někde venku. Jak dobře by se to dumalo, přemýšlelo. Všecko jej táhlo ven.

Vavřík byl rybář tělem i duší. Miloval takové večery a noci ještě tehdy když se toulál s pytlačkou. Toho už ovšem dávno nechal, ale láska k udici a k čeřeňu mu zůstala a s tou snad zemře. Tomu učil i malého Pepouška a hošík se na udici jen třásl. Udice a splávek mu byly nejmilejší hračkou. „Udici, udici a lyby!“ Žena je žena. Ta nemohla pochopit jeho náruživost, posmívala se mu, nebo se s ním vadívala, ale on nedbal. „Je to moje nejmilejší potěšení, co bych měl jiného?“

A že tomu učil i hošíčka, to mu velmi zazlívala. „Nač to? Ještě se ti tam utopí a vůbec, nechci, aby zněj byl noční tulák!“ Když se vrátil do světnice, seděla žena na stoličce u kamen a pohybovala tiše kolébkou. Byla zachmuřená, mlčela a ve tváři se jí zozléval až příliš trpný rys.

„Taková je stále,“ myslil si Vavřík. „Co to jen v ní je?“ „Vidíš, poslechla Magda, dala si říci, odprosila tě. Doufám, že z ní bude hodná, poslušná dcera. A vůbec, s mírnou domluvou, laskavým slovem v prvou chvíli, pořídíš více než s tou tvou tvrdostí.“ „Poslechla, ale jen tebe. Jen ty jsi u ní něco, já nic. A vůbec se s ní příliš mazlíš. Věší se na tebe jako by byla ještě děckem. Ani se to už nesluší.“ Mluvila zatrpkle. A na dně slov sechvěla stopa lítosti. „Pro mne je stále malou holčičkou. Je ti to tak divné, že ji mám rád, tu naši prvorozenou?“ „Máte se k sobě jako dva milenci. Máš ji rád. Jen abys ji neměl příliš rád! Děvče dospívá, stává se z ní žena!“ „Co tím myslíš,“ tázal se popuzeně. Mlčela. „Snad je to pošetilost,“ řekla tiše jako by pro sebe. „Je to hloupost a špatnost, dodej ty bláznivá Běto. Že ti může něco takového napadnout!“ „Ani nemyslím. Ale někdy je mně toho i líto, jak se ty holky k tobě mají. I ta malá, však viděls. Na mne sotva pohlédla a tebe políbila na dobrou noc. Jako bych ani jejich matkou nebyla. A přece já to byla, která je zrodila, odkojila, vychovala. Tys mně připravil o jejich příchylnost.“ „Já? Kterak to? Nikdy jsem je proti tobě nepoštvíval. Slyšelas, co jsem mluvil, když jsem měl Magdu k tomu, aby tě odprosila. Já je mohu jen učit úctě a vážnosti k tobě, ale lásku, tu musíš u nich vypěstovat sama, ale ne vynutit, ta se vynutit nedá. Nedoveděš-li toho, je to jen tvoje vina.“ „Moje vina! Nevím jak!“

Pokrčil rameny. „Vím já? Děti odrůstají a počínají chápat všelicos. A co nepochopí dětským rozumem, pochopí citem. Děti jsou velmi vnímavé, Alžběto, a jistě poznaly, jaká bývalas ke mně.“ Odmlčel se „a snad i tam je kořen všeho.“ „Řeči, leda řeči! Což jsem ti byla špatnou ženou, byla jsem špatnou hospodyní, matkou? Vzpomeň si na to, když byls nemocen, a v nemocnici, dělala jsem pošpatně?“ „Vím to a uznávám to. Obdivoval jsem tě i litoval a byl jsem hrd na to, jakou mám statečnou ženu. Ano, bylas statečná a též i ke mně hodná, trpělivá. Bylo to krásné tehdy.  A já se těšil, jak si nadále ten náš život zařídíme, že bude stále tak. Proč nebylas i potom taková, jak tehdy, když jsem tam ležel s otevřeným životem a smrtí v týle? Bohužel nebylo. Jaké to bylo zklamání pro mne. Zasé ten starý život bez radosti, bez trošky lásky a srdečné náklonnosti. Čím jsem ti byl? Pro děti jsem byl jako znovuzrozený, jako dar z nebe, ony chápaly ten rozdíl a tam snad pramení, jak jsem řekl, to jejich odcizení. Tak je to milá Běto Kovářová.“ „Mluvíš, jako bych byla Bůh ví jaká. Čeho se ti zachtělo, snad ne mazlení?“

„Kdo mluví o mazlení! Ale nedalas mně čehos mně měla a mohla dát,“ mluvil trpce. Pro jiné mělas lahodných úsměvů a laskavých líbezností na kopy, a pro mne jen pohrdavé úsměšky, chladné odmítání, a když jsem se ti chtěl přiblížit, špatně skrývaný odpor. A to bolelo. Já jsem byl ten poslední, jako z milosti trpěný. Tys nikdy nechápala a nechápeš, že to bývalo pro mne někdy peklo, zvláště při těch zábavách, při nichž muselas pokaždé být s tím houfem pozorných ctitelů, těch licoměrných ulízanců. Jak to ve mně kolikrát vřelo a já myslil na svou lefošku. Tehdy bych dovedl i vraždit, ano! Dnes ti povím vše, už jsem dávno vychladl, ale tehdy jsem nemohl. Ach, jak mne tížilo, tlačilo, jaký balvan jsem to nosil v sobě. Bylo to někdy kruté.“ Mluvil tiše a s pochýlenou hlavou, ale v jeho hlase se chvěl stín bývalé, neukojené vášně.

„Proč Alžběto, proč? Vždyť já jsem tě měl až k zbáznění rád,!“ vybuchl mimoděk se zaťatými pěstmi. „Buřival, Grňa, Horňák a Francek Moták,“ pokračoval tiše. „To byli hořké kořínky, ti tvoji sledové, sateliti, ti mně pili krev.“ „Nač to povídáš?“ ohradila se uraženě. „Což to byli moji milenci, dopustila jsem se s nimi něčeho? To nesmíš říci. Tím mne leda urážíš.“

„Nedopustila, vím, ale sváděli tě. Ty to nepřipustíš, ale bylo tomu tak. Což nevím  co to byli zač? Mlsní vrabci, kteří trhali třešně v zakázaném. Ale byli při tom zbabělí, báli se mne, neboť jsem jim dal cítit, co by se stalo, kdyby se stalo. Ano, Alžběto, ty ani nevíš, jak bylas blízko pádu, ale já to věděl.“

Povzdechl si a podepřel hlavu dlaní. Běta se chtěla ohradit tomu nařčení, ale něco jí bránilo. Nechtěla uznat pravdu jeho slov, bránila se jim v duchu, ale cítila, že je v nich přece jen trochu pravdy. Uvedla jen chabou námitku. „Měls mne rád! A přeces býval ke mně hrubý, ba i brutální, když – však víš.“  „Býval, proto žes mne k tomu dohnala. Když jsem chtěl být něžný, laskavý, odbývalas mne posměškem, pohrdáním a v těch chvílích  - když jsem chtěl to, co mně po právu manželském náleželo, pak zde byl jen vzdor, ani neskrývaný odpor. Tehdy mně jímal vztek a byl jsem drsný, hrubý. To pomyšlení, že jimému by se dalo rádo a ochotně toho oč já jsem musel prosit – a téměř se o to rvát, mne přivádělo – no však jsi řekla. A nemuselo to být. Nikdy jsem tě neměl celou, vždycky mně unikala, a cítíl jsem to něco cizí, co leželo mezi námi. Uvědomovalas si to to někdy, Alžběto?“

„Co jsem si měla uvědomit? Jednala jsem nu – podle své povahy a nálady. Není člověk vždy stejný.“ Věděla, že tato námitka je velmi chabá. Proti jeho důvodům bylo těžko co namítat. Cítila, že to vše co jí teď říká, nosil dlouho v sobě, než si to prodralo cestu ven. Jen dodala ještě: „Však i tehdy poprve ses mne zmocnil násilím.“ Ale i tato výčitka byla chabá.

„Nu ano, ale příliš ses nebránila!“ „Protožes mne čímsi omámil, že jsem ani své vůle neměla.“ Vybuchla uraženě. „Neomámil, holčičko, to se ti jen zdá. Omámilo to tě to prostředí, tvůj temperament a probuzené ženství, nic jiného.“ „Však jsem to hned tehdy trpce oplakala.“ „Ty slzy ti sloužily jen ke cti. Která dívka neopláče ztracené panenství. To by musela být příliš otrlá, zkažená.  Však jsem tě měl proto raději, bylo mi tě líto a chtěl jsem náš poklesek rychle napravit. Ale ty, však víš, bylas upjatá, nepřístupná. Odbývalas mne, ač vědělas, co příjde, co tě čeká - ano, že tě čeká hanba. A mně bylo tak jako by to pohanění padalo na mně, protože já toho byl příčinou. Proč si to dělala, nač čekalas? Co vše sis mohla tehdy ušetřit. Čekalas na nějakého prince, který tě přijde vysvobodit ze zakletí? Avšak ten nepřicházel, neboť pro padlé dívky princové nepřicházejí. Ani tehdy, když ta maličká přišla na svět, nebylas jiná, stáles mne odstrkovala. Byl jsem už zoufalý nad tebou. A nemohl, nechtěl jsem tě nechat už pro to robátko ne, jehož jsem byl otcem a nesměl jsem se s ním ani polaskat, ani toho jsi mně nepřála. Proč bylas taková? Nediv se, že ji mám stále rád, ze všech nejraději. Chtěl jsem si nahradit, oč jsem byl s počátku okraden, ošizen.“

„Nemělas mně ráda, to bylo,“ pokračoval po chvíli tíživého mlčení. „Ale přes to vše jsem vám byl dobrým otcem i manželem. Každý jiný by byl za takových okolností horší. Jiní mužové utíkají do hospody a utápějí svoje trampoty ve sklenici, já jen k udici a vodě. Tam jsem nacházel utišení a klid, když jsem byl příliš utýrán vším. Neprávem žehralas na udici. Ta možná chránila ten náš domácí mír. Tak je to Alžběto.“

Žena seděla se skloněnou hlavou a mlčela. Nemohla nic říci. Mužova slova jakoby ji mluvila do svědomí. Něco se v ní hýbalo a jakoby se otvíralo nějaké okénko a dávalo pomalu, pomaloučku nahlédnout do hlubin nitra.

„Tak nám uběhla už ta lepší polovina života, bez pravé radosti a štěstí a jednou budeme toho oba litovat. Ba právě. To naše mládí, už pomalu odešlo. Nejsme, co jsme bývali, Alžběto. Podzim se pomalu hlásí u mne jistě, nasypal jíní do vlasů, rozoral tváže i skráně. I ty ses změnila, třeba ne tolik, co já. Mně zkrušila nemoc a ubrala let. Ale nežaluju, nenaříkám. Co ještě přijde, to budou již jen ty pozdní paprsky, které už nepálí, ale přece aspoň trochu hřejí, a měli bychom se snažit je zachytit, co nejvíce jich, a z nich si upříst to klidné, vyrovnané stáří.

Bylo deset hodin, když se oba probrali ze zamyšlení. Vavřík rychle vstal. „Půjdu k vodě,“ podotkl. „Zdržel jsem se, chtěl jsem už dříve.“ Žena se pohnula nespokojeně. „Snad bys mohl zůstat raději,“ mínila tiše. „Proč?“ podivil se. „Budu zde sama, je mně teskno a bojím se“ téměř zašeptala. „Bláhová“ usmál se. „Vždyť máš Pepouška a Magda přijde každou chvíli. Myslím, že bude lépe pro nás oba, odejdu-li. Řekl jsem toho tolik, že bude dobře, když se nad tím zamyslíme oba. Byla to jakoby generální zpověď a tolik jsem toho ještě nepověděl. Chtěl bych, aby má slova byla jako setba, aby se ujala jako to sémě v Písmě a vydala plody našeho lepšího soužití.“ „Mluvíš jako apoštol,“ podotkla, ale hlas jí zněkl sklesle. „Nu,“ usmál se, chtěl bych aspoň burcovat lidská svědomí. Tak už jdu a zatím dobrou noc. Nevím, kdy se vrátím. Abyste mne něčekaly.“

Pohlédli si do očí. Jaho byly měkké a jasné a v jejích modrých byl jakoby jakýsi smutek. Něco jej k ní táhlo, rád by ji pohladil po vlasech a řekl laskavé slovo. Ale zadržel se, nevěda, jak by to přijala. Usmívál se jen a rychle vyšel. A jak doznívaly jeho kroky, jí se zdálo, že odchází něco, co se už nevrátí. „Ale vždyť se přece vrátí! Téměř vykřikla, až se zalekla svého výbuchu.

Bylo jí vskutku teskno, smutno, a cítila jakousi prázdnotu. Jeho řeč se jí stále vtírala a musela na ni myslit. Generální zpověď, přehlídka jejich spolužití. Teď už chápala, že pro něj bylo neradostné a pro ni? Nechtěla, či bála se domyslit. Ach, ano nebyla mu příliš dobrou ženou, až teď to pochopila. Byla povrchní a sobecká, a poháněla jí jen touha po zábavě. Vždyť na každé musela být, a muž ji doprovázel, ač nerad, ale šel přece, nechtěl ji nechat samotnou. Bál se o ni.

A co ona, jak se chovala? Jako za svobodna, ba ještě hůře. Že se to ani na vdanou neslušelo. A jej to jistě mrzelo a bolelo. Tehdy však jí to bylo lhostejné, nedbala na nic. A ti její ctitelé! Dobře to muž řekl, obletovali ji jak roj mlsných vos, a ona se tomu jen smála, lichotilo jí, že je ještě tak žádoucí. Tak bývalo až do jeho nemoci. V té době přestala, neměla na podobné věci myšlenky ani čas. Až potom, zase, ale on už býval doma s dětmi. Ji to tam zase táhlo, nemohla se doma udržet. A co jí dovolil, nezbraňoval, ale býval potom smutný, zasmušilý. V čem hledal útěchu, zapomnění? V Písmu. Kolikrát, když přišla rozesmátá a rozehřátá, četl si v Novém zákoně. Jí to bývalo k smíchu, ale on se tak na ni vyčítavě podíval.

Taková byla ona. Teď se za to styděla sama před sebou. Jinak se jí jeví všecko nyní, jinak, než tehdy. Její ctitelé! Nu, vychladli všichni, zmoudřeli, jen (ne) ten poslední, Francek Moták. Ten, který se o ni ucházel, hned na začátku, když byla ještě mladá, svobodná. Tehdy jej měla ráda, ač byla ještě mladým děvčetem a myslila si naň, že budou jednou svoji. Avšak Francek byl nestálý, přelétavý a chtěl by užít bez závazku. Byla to taková ješitná koketka v kalhotech a poletoval od jedné k druhé, jako pestrý motýl.

A potom přišel Vavřík Marešů. Byl vážný, opravdový, měl poctivé úmysly.  Nebyl tak hezký, jako Francek, ale byl muž. Francek, to byl rozmazlený chlapec. Tak se stalo, co se mělo stát. Byl to osud, či vůle Boží. Tak se jejich život utvořil.

A Fracek, co ten? Vybíral až přebral. Oženil se, vzal si vdovu s dítětem, však to ani vdova nebyla, byla to taková zmrhaná dívka, jako Alžběta. Byla starší než Francek, a zůstávala vobodná, protože její svůdce je opustil, a jiní se o ní předbíhali, třeba že měla pěknou chalupu, a několik kusů polí. A právě na to se Francek nachytal. Oženil se s chalupou, ale brzy litoval. A ona, Alžběta naň čekala, bláhově čekala, že se vrátí k ní a kvůli němu Vavříka odmítala.  Jak byla pošetilá! Ovšem, ona neměla chalupu a pole, jen tu duši v těle, dvě pracovité ruce a ten nežádoucí přídavek, nemanželské děcko. Franckova žena nebyla shovívavá k Franckovým slabostem. Držala ho zkrátka, přistřihla mu křídelka. Francek se bouřil, vyváděl, ale nepochodil. Žena byla silnější než on. Pevně držela vládu v rukou a nepopustila. Francek se musil podvolit, poslechnout, třebaže skřípal zuby. Jeho žena, která nebyla nikdy kráskou, úplně zošklivěla. Vyschla samou lakotou a nepřejícností. A když nemněli už děti, neboť jediný hošík zemřel ještě co dítě, nebylo, co by Francka drželo v neútulné domácnosti. Utíkal z domu a hledal útěchu jinde. Jenže to bylo těžké, vždyť žěna jej i penězi oddělovala.

Tak pochodil Francek, ten v kerého kdysi kladla poslední naději. Přesto všecko byl Francek stále ještě hezký chlapík, s růžovými tvářemi, hladkou lící, jakoby se mu leta zastavila. Bývá to tak u těch smyslných lidí, kteří si nikdy nic tuze k srdci nepřipouštějí, a těší se při tom dobrému zdraví.

V poslední době se začal tuze přátelit s Vavříkem, ačkoli nebyli nikdy dobří kamarádi, třebaže pracovali spolu v jedné partě.  Vavřík ho neměl nikdy rád, ba kdysi si naň velmi zanevřel. Rozuměl mu a nevěřil v to jeho předstírané přátelství. Mlčel však, přijímal trpně jeho návštěvy, jen ho skrytě pozoroval. Francek byl samá ochota a pozornost a samy stesky na svoje neutěšené domácí poměry. Alžběta se mu někdy vysmála, přejíc mu toho, co si sám nadrobil, ale někdy ho přeece trochu politovala, protože se zdál upřímný a opravdový.  A o těch chvílích, když spolu někdy osaměli, neboť Vavřík odešel za svou udicí, když se mu zachtělo. Francek zvážněl a zesmutněl a pohlížel na ni tak divně. Tehdy jej porovnávala s Vavříkem a povzdechla si skrytě. Ne Vavřík nebyl Francek. Nekdy se jí vtíraly myšlenky na minulost, vzpomínala, zda by byla s Franckem šťastnější, kdyby - - Byly ty myšlenky neodbytné, vždyť, myslím, žádná žena nezapomene úplně na muže, který ji učil abecedě lásky, nebo ji učinil v lásce ženou. Než to vše už minulo a Alžběta by se nechtěla dopustit pošetilosti nebo něčeho, zač by se musela hanbit před mužem a dětmi.

Zůstala na povrchu chladnou a zdvořile usměvavou, ale uvnitř, tam přece cosi hlodalo, ta nespokojenost, která ji týrala, a činila ji k muži příkrou a nevrlou a k dětem přísnou a tvrdou. Proč to všechno, povzdechla si, pohlížejíc na své ruce. Ba už není, jaká bývala. Dobře to řekl Vavřík. Mládí, ten květ života, to už odešlo. I kdyby si to nechtěla přiznat, povídají to ty ruce upracované, s povadlou pletí, to líce, třeba ještě se zdravou barvou, ale s vráskami v koutcích očí a úst. Ty už nikdo nevymaže. A kdyby už to vše chtěla přehlédnout a nedbat toho, je zde dospívající šestnáctiletá dcera.

Dlouho-li to bude trvat a bude mít v domě nevěstu, pro niž chystá výbavu? Ty neukojené touhy, nepokoj, a to vše, co ji bralo tak často klid, musí v sobě zašlapat, zadusit, přehlušit. Jak to řekl Vavřík? Zachytit ty poslední hřejivé paprsky, uchovat si je pro klidné stáří. Vavřík! A dnes si řekla poprvé upřímně: Můj Vavřík! Je dobrý a moudrý, je to muž! To je to pravé slovo. Francek je ještě stále taková koketa. Kdo ví, pokud byl u ní upřímný, a co jen předstíral, aby si získal její náklonnost, přízeň. Ná, ať raději nechodí, nebo ať jí dá pokoj.

Zpověď, rozhřešení, pokání! Rozhřešení jí dá Vavřík, když bude k němu jako pravá žena a pokání si uloží sama. Tak uvažovala, přemýšlela, kloníc hlavu ještě níže, a v duši jí cosi tálo, měklo a v očích se jevila vláha. I ten dnešní nepříjemný výstup s cerou jí tanul na mysli. Jak byl ošklivá a nespravedlivá, jakých neslušných slov a jmen užívala před dítětem. Vždyť Magda, mínila-li skutečně to, co ona cítila za jejím nedopověděnými slovy, měla pravdu. Dceru kárala a sama – co? Magda jistě vytušila, nebo se domýšlela všeličeho. Proč vždy pohlížela tak nevraživě na Francka Motáka?  Ba tak ona sama se měla stydět před dcerou, ne naopak. - - -

Když přišla Magda domů, seděla matka stále ještě na nízké stoličce u kamen. Na pozdrav pokývla hlavou a odchýlila trochu tvář stranou do kouta. Magda se tiše odstrojila a vzala si noční župan. Přešla pokoj, pohlížejíc nejistě na matku. Ostýcala se jí trochu, neboť se styděla za ten výstup večer. A matka tam seděla tak tiše, nehybně, mlčky, jako socha a Magdě se zdálo, jakoby si tajně utírala oči. Proč?

Magda pocítila nepokoj, ba jakousi úzkost. Co je mamince, proč mlčí, stalo se jí něco? Nikdy taková nebyla, nebo se na ni ještě hněvá? „Mami,“ hlesla nejistě, kde je tatínek? „Šel k vodě,“ odvětila matka tiše. „A co  - - ,“ zarazila se. Nevěděla, co dále. „Stalo se ti něco? Jsi taková divná!“ „I nic, co by.“ Magda však postřehla na matčiných lících jakousi vláhu a všimla si i jejích zarudlých víček. „Maminko, tobě se něco stalo. Vždyť tys plakala, proč?“ Tázala se úzkostlivě. Matka mlčela, jen se více odvrátila. „Býl snad  - byl na tebe tatínek zlým?“ „Nebyl. co si to myslíš!“ „Však proto, nikdy nebyl zlý. Anebo,“ dodala nejistě, „hněváš se ještě na mne? Já vím, že jsem byla ošklivá a zasloužila jsem. Ještě jednou tě prosím, odpusť mi to.“ Magda pohlédla k matce, vzala její upracované ruce a líbala je láskyplně. „Ne Magdalenko, již se nehněvám. I já jsem nejednala dobře, dala jsem ti tolik jmen ošklivých, že se za ně teď stydím. Byla jsem tak roztrpčena, ani nevím čím.“ Magda jí objala a tiskla se k ní vděčně. „Maminko, mamičko!“

Matku polély znovu slzy a tiše zavzlykala. „Ne, ty nesmíš plakat, to bych neunesla!“ Hladila ji ruce a líbala na uslzené tváře. „Maminko, buď veselá, a zapomeň, co bylo.“ Ráda bych zapomněla, na mnoho věcí,“ zašeptala matka tiše, a povzdechla si boletně. “Madlenko,“ pokračovala po chvíli, „máš ráda tatínka?“ „Mám, můj bože, mám, jak bych neměla!“ „Je hodný, viď!“ „Vždyť je to nejlepší tatínek na světě,“ tvrdila Magda. „A což – mně taky máš ráda?“ Pokračovala nejistě matka. „Taky, ovšemže taky, což mohu jinak?“ „I po tom co bylo večer?“

Magda se trochu zarazila, ale pokračovala srdnatě: „I potom. Vždyť jsem si toho zasloužila.“ „Ale ne tolik a tak. Jsi hodná, dítě,“ přivinula ji matka k sobě. Zdálo se jí, že je Magda zase malou holčičkou, a že ji musí pochovat a hýčkat. Jak jí to blažilo, a že si mohou důvěřovat. Neodcizila se jí, má ji ráda Madlenka.

„Víš, Madlenko, mnoho z toho co jesm ti říkala, jsem myslila upřímně. Musíš být hodná a držet na sebe. Rozumíš mně. A nezačínej sehned zbytečných známostí. Jsi ještě mladá, to není dobře a nikam to nevede. Chlapcům se raději vyhýbej, nepouštěj je příliš blízko k sobě.“  „Ale maminko, co to mluvíte,“ červenala i styděla se Magda. Matka jí pohleděla do tváře a pohladila ji laskavě.

„Stydíš se, červenáš, ale před matkou se nemusíš stydět, když ti to povídá. Na to je matka a před ní nemáš mít tajnosti. Ruměnec studu je nejlepší ochranou panenské cti, Madlenko. Dospíváš do let a je dobře varovat, upozornit včas. Pojď, pohleď mi do očí. Nu, jsou čisté, ty tvoje, bezelstné a jistěže nemají ještě co skrývat. Jen aby tak bylo stále. Nechtěla bych, abys šla špatnou cestou jako já, neboť to je cesta utrpení – pro oba – dodala tiše, jako pro sebe.

Magda mlčela, ale za to tím více se k mamince tiskla. Rozumněla jí trochu. Věděla již všelicos z jejího mládí, i o tom jak přišla na svět. Chápala ji a nechtěla, nemohla ji posuzovat, svoji maminku. Pamatovala si slova otcova: „Nesuď ji a neodsuzuj!“ „Maminečko, maminečko,“ šeptala, „Jsi hodná, Maminko,“ pohladila ji matka. „Musíme však již spát, je pozdě.“ „A tatínek?“ „Však on přijde. Říkal, abychom na něj nečekaly.

Když přišel Vavřík, obě už dávno spaly. Magda byla svinutá do klubíčka jako kočička a zdravě oddychovala. Klučík rozhodil ruce a nožky do široka a bledé vlásky se mu lepily na spoceném čelíčku. Přikryl jej opatrně a pohnul kolébkou. Odstrojil se tiše, dávaje pozor, aby nekoho nevzbudil. Zahleděl se na Alžbětu. V její tváři byl klid a mír a jemný utajený úsměv. Políbil ji lehce na čelo a uložil se opatrně vedle. Její úsměv se prohloubil a se rtů splynulo jeho jméno. Cítil, jak se mu rozlilo něco vlahého, měkkého v nitru. „Moje žena,“ šeptal si, usínaje.

xxx