Jdi na obsah Jdi na menu
 


18 - C sešit - Školáci - 1 - 8

16. 10. 2019

Josef Varmuža – 1893 - 1963

Školáci

 

„Ná, co máš už tag honem napilno, že sa už pantlejš a borhuješ,?“ obékli sa tetka Antoščena na malého Pepka.

„A dyž já už mosejm it do školy, lebo je už hromada hodin.“ Pepek si hungál a cambéhál slaměnejm sotorem gde mňél tou tabulku a slabikář a to futrálečko, co v něm hŕkál ten kamének šifrovej. Tož sotor, ten mosél byt, lebo jakej by to býl školák bez sotora? Bár v něm třeba aj nic nebylo, enom kousek tej otřejskanej tabulky. A negdy ani tej nebylo. Dokáť držál rámek dohromady, tož aj tá roztřísknutá tabulka ešče byla k potřebje, ale dyž ten sa rozgléjíl, tož sa to rozletělo fšecko, ná bylo „po ftákoch.“ A na novou hned nebylo, lebo „škoda šestky,“ brloutali tata.

 „Furt enom kupovat! Človjek by nestačíl enom na vaše tabulky. Myslejš, ty miliónskej ušňupo, že já ty šestky s odpuštěním seru? To bych ich mosél leda kuť seďa na prahu!“

Ja, lidé bejvali šporovní. Šestka, to byl už velikej peníz. A tož potom sa mosél školák aj tou chvílu obejít bez tabulky, než zasé tata nějakou tou šestku ukuli na tom prahu!

„Jaká hromada hodin? Dyť ešče ani poledně nebláňali. Enom ešče ten sotor polož, než ťa tadyk k něčejm  scouhám. Budeš tam negde hojačat u školy a zmŕzat alebo dřejt jančary na voziganoch? Tadyk napřed pojez, šag budeme hneď objedvat!“ „A šag já nejsu hladnej, mně se nechce jest!“ „Už enom moc neodmlouvej, Trčál bys tam hlady s prázdnejm poučváčem, alebo bys žgráňál po druhejch, né? Polož ten sotorčisko,!“ obékli sa na něho mama mrzutě, obíhaja okolevá kamen. Tu cosig ždárali vařajou v kamnovci, gde to mrkotalo a šuštalo, a tu zasé podlévali vtroubje na brutvaně, gde praščali aj střejlali jelita aj s tou miliónskou kačou tlustou.

„Hm, dyž já mosejm zavolat Frantu Fabišového, aby šél odpoleďna do školy, lebo učitel ně ráno kázali“

„A šag on ti ten tvůj Franta neuteče, ešče ho dycky nandeš.“

„A dyž ně uteče sám,“ bublal Pepek nespokojeno.

 „Dyž uteče, tož uteče. Co ti tag na něm záležej? Snáď ho nepovedeš na řetázku jag dyž nějakého vola?“ 

„Co je to tadyk zasé za rebent, o čem se dohazujete,? nahlédli tata do izby a blouskli očima,

„Ale tento šušňala tadyg furt ponáhlá do školy a nechce objeda,“ přimastili mama.

„Tág? Natož to je pěkné! Šag já mu myslejm pomožu,“ mrskli tata jedním okem na řemeň co sa hungál na bidélku za kamnama a druhejm na Pepka.

„Honem polož ty tvoje vjeci a hybaj za stůl. Bude sa jest. Ty stará už nalévej, su jakejsi hladnej. A gde sou ti ostatní urejpanci?“

„A hen už sa velebijá!“

Na náspě to zadoupalo jag od stáda koní a ostatní ogaré aj s děvčackama sa hrnouli přes prah do izby akorát dyž sa zabláňalo anděl Páně.

„Gde ste zasé byli? Furt enom lécete a škubete škarbaly. Človjek na vás nestačej: Jeden aby furt enom seděl u šefca s vašejma jančarama. Já vás myslejm zvizitýruju aj zviksuju, mně sa zdá,!“ vítali ich tata z hurtem, a hleděli soupourlivo jag „sakra s police.“

„A modlete sa, nečujete, že zvoní?“

Děcka sa honem přežehnali a drmolili Anděl Páně, pěkně nahlas a starej sa potichu modlili s něma.

„To je ně ale za modlidbu,“ brblali, přežehnaja sa. „Drmocete to a sekáte jag dyž na itrnice, jeden by si z teho nevybrál ani na laty. A fčíl za stůl a ty stará už dávej. Co tam stójíš jak Pilát?“

 „Tož snáď sa také mosejm pomodlit. Už tou minuť snáď  dočkáš. To je furt brloumání,“ dudlali potichu tetka.

Z obarovice na misi sa zakouřilo a užice sa měli po pjeti, zatým so sa huby mněly dobře. Děcka chamlali, enom sa ím od huby prášilo.

Starej srkali polévku vážno, jag pán pudmistr alebo panáček. Ale dyž pohlédli na Pepka, zaškaredili sa a zhlédli jag čert do baně.

„Fkerej ruce zasé tom užicu držejš? Zasé ftej krajní, ty galmáňu! Si Žid, alebo co?  Enom Židé ija aj sa žehnajou galmaňou! Kolikrát už sem ti to řejkál, co?“ Zaterentili strejc.

Pepek sa rozpálil jag tá rouža a honem přehodíl užicu do tej druhej, která nebyla na kraju.

„Šag on, tato, dyž ste sa nedívali, tož sa aj galmaňou přežehnál,“ prozradíl na něho oplkanej Franta.

„Tož ty tág?“ rozčertili sa strejc. „Tož to je na mou dušu pěkná! Nevíš, že je to hřejch, galmaňou sa žehnat? Nebojíš sa, že ti ta galmaňa upadne? Já ťa naučejm!“ A lejzli ho užicou jag ju držali v hrsti po hubje od ruky až sa mu v očách svíčky rozzářili.

Pepek pustíl užicu a henem sa chytíl za hubu, dávaja sa do békou. Ale už nebylo nic platné, po gembje dostál a to už mu žádnej  neslejzl. Huba mu nabjehla jag pupenec a lejca, to mu enom hořalo jag dyž lišou.

„Aby sis pamatovál pro podruhé,“ přimastili mu starej, „a neceb sa ně tadyk, lebo ti přidám ešče aj na tou druhou!

A to aj ve škole pšeš tou galmaňou? To bychta rád viděl.“

„Šag mu to dalo do hábou, než si zvykl na tou druhou,“ plkl Francek.

„A pán učitel s ním měli čtyři svjety, než to tom odnaučili. Dyž jináč nebylo možná, tož mu tou galmaňu aj uvázali za řit, aby s ňou nemohl dělat. Ten byl pěknej! Fšecí sa mu smíli a sčéřili a on aj bečál.“

„Pěknejch věcej sa dozvídám, tož to je pravda.“

„Ná, ale nechte chlapčisko a nesužujte ho furt,“ ozvali sa tetka.

„Ty starej nemáš ani kouska rozumu. Sčísneš kluka po hubje až bys z něho dušu vyrazíl. Jag si starej, tak si hloupej. Dybys mu tag něco udělál? Podiv sa, jag vypadá! Už má hubu naběhlou jag potáč.

A ty Francku, žalobnej koláču, masnej pagáču, povidej na sebe! Ty si ten akorát! Co to máš zasé pod tým frňáčiskem? Už zase ti tam visej jag rukáv až po bradu. Ty nečudrnej chlape! Ideš sa vyfŕňat! A to hned, ven a ke hnoju s ním! A stejn on si vleze ta stůl!?

Franta vyletěl ze zástola jag dyž ho vystřelej a potom bylo čut, jag vyletěl aj ten onej od nosa.

„Neplač Jozéfku, na ešče ti dám jelita, nechceš? Nátož třebas tadyk itrničky.“

„Enom sa s ním tolig nemazli a nechaňkej. Chlapčisko už snáď može mnět tolig rozumu, aby si něco pamatoval,“ brblali strejc.

„Može mnět! A jag by, dyž ty ho nemáš jag sa patřej! Neměls ho tag mlaščit, je to ešče děcko!“

„Furt ho zakračuj, stakovou bude sněho nadosmrti galmáň. Tag sa to neodnaučej. Šag enom tys ho tomu naučila. Vy matky a pěstouny. Strkáte děckovi barco do ruky a nehledíte do kerej, tag je to a potom, tož sa ví, že sou zněch ti – ale darmo mluvit.“

„Tož šag moc nemluv. Aj po dobrém by sa to stentovalo. Nemosejš byt hneď tag hrr.“ Strejc už račig neřejkali nic, lebo s tetkou by nepřišli ke koncu. Tá jag by začali jekotat a drmolit, tož by furt jekotali a přeca by mněli své povrchu.

Pepek zbávl kus itrnice, tag mu masné po bradě téklo, co sa tumloval a ponáhlal. Potom si utříl hubu rukávem a už sa žehnál. Otčenáš odvdákal přes deváté, ani mu rozumět nebylo, a už sa hned borkovál.

Strejcovi Antošovi ten jeho otčenáš nebyl akorát dvakrát po chuti, už sa chtěl zasé střapcovat, ale ostali rači s tichou dušou. Co by sa furt jargosili skrzevá chlapčisko? A dyž to bylo tetce recht, tož co by si oni hejbali zlosťou? 

„Tož já idu,“ meldoval Pepek, nasazaja si baranicu přes ušiska.

„Ná, tož di. Ale čuješ, di rovno do školy, né aby sas tam palygovál po venku, alebo dřél klápeta po voziganoch při pořádách. Je to tam samej vozigam od děcek milijónskejch, jeden aby sa tam bál it, lebo by sa tam lefko vykotíl a pochrámal sa, nedaja pozór.“ Pepek ale už to kázání nepočal, už byl dávno za dveřama a škohrtál si po chodníku. „A vy také,“ dodali strejc, pohlédňa na ostatní svoje „ratolesti“ okolo zástole.

Pepek zatým doňďa g Fabišovém, zakřápal na dveře jag ten egzekutór. Nevím gdo to tam štrabárá, akorát fčíl přes objed,“ mrmlali sa tetka Fabíščena, ale šli otevřejt.

„Ná, ty si to, Pepku? Co ťa k nám dohnalo?

„Pochválenš Kristus!,“ pozdravil ešče za dveřama.

„Na vjeky amen. Tož vitej. Co sas tag dovelebíl, či ideš k nám k objedu?“

„Ó né, já už jsem objedval. Ale idu tot zavolat vašeho Frantu, že má it do školy. Učitel kázali. Aj ráno byla škola.“

„Istě byla? Ja neplkoc! A já sem myslíl, že školy už néni, že sa zvalila, a překotila,“ dožejrál ho mladej Fabiš, ten pachol.

„Ó né, dyť stojí, co by sa vykotila,“ jistil Pepek. „A Franta, tož mosej it do školy, a tož sem pro něho došél.“

 „No šag on pujde, ale mosejš chvílku počkat, než poobědváme, šag vidíš, že jsme akorát v něm. Tetka nésli akorát na stůl misu magarounou posypanejch makem, tak sa třásli. Dyby to bylo indá, tož aj Pepkovi by sa na ně huba třásla a jazyk lalotál, ale fčíl, dyž byl jag bug plnej itrnic a jelit, tož by to nechytíl ani na syrňák.

„Ná tož poď aj s nama pojezd,“ nutili teka Fabiščena a strkali mu magaroun pod hubu, jag stál u lafky z bradou podepřenou.

„Ó né, já nechcu,“ oslejchál sa, strkaja magarónu od sebe. „Já su najezenej.“

„Co ste měli tag dobrého?“

„Tož obarovicu, itrnice a jelita ešče od zabijačky.“

„Vy jste už zabíjali? Ná co tag skoro? A dať sa vám to pokazej, dyž to u vás němože žádnej jest.“ divili sa Fabiš, ale kraďou sa uškŕdal.

„Aha, nemože,“ ščouříl sa Pepek. „My by jsme zedli aj tři prasata, šag budem ešče zabíjat.“

„Vidíš, a my ešče furt nic, mosejme jezt tadyk magaróuny. Dybys býl gčemu, a měl filipa, tož bys ně donésl kus jelita alebo aj tou káču,“ dobíral si ho Fabiš.

„A čuješ, mělo to prase hodně obarovice? A kolik mělo kotkou?“

„Tož já nevím. Obarovice bylo plnej kotel a ešče odbírali stařenka do hrncou. A kotkou byl ale sedm,“ vzpomínal si Pepek.

„Ale di!“ řehoníl sa Fabiš, snáď to prase nemělo sedm noh? Ná, tož to to sem ešče nigdá nečůl,“ dokládal se smíchem, a ostatní mu připŕdali.

„A gdo byl u vás?“ „Tož stařeček ze stařenkou a potom aj strejček kouckej s tetičkou aj s Jaroslávkem. A Jaroslávek večér kouříl aj faju, strejček mu moseli připálit. Ten byl pěknej! Dyť ta faja byla vyšší jag on.“

„Tož aj stařeček vám tam pomáhali?“

„Tož aj. Enom, že né moc. Jag sa omrmlali, tož potom se enom plantali a zavazali. Šag ím aj potom spadla faja do obcházanice na jelita,“ prozradíl Pepek, ušklíbaja sa trochu.

„Ja kerého psa, snáď né! Ná tož to je pěkná! To byli potom ty jelita dobré, có,?“ řehtál sa Fabiš, jag dyž mladej hřebec. Aj ostatní sa chlámali, co ím hrdlo stačilo a Ignala malej sa měl udávit, jag mu magarón zaskočíl.

„Ale šag ona tam ta faja neostala, stařenka ju vybrali hrnkem aj stou obcházanicou dokola a odnésli si to dóm. A potom to upékli na kastróli a stařeček to moseli zest.“ Šag ím ešče aj vyzougali pjesťou do zádou, tag to houmalo.“

„A mohli to zest,? divil sa Fabiš na oko. „Proč by nemohli, ten schlamnou fšecko,“ tvrdíl Pepek vážno.

„Oni majou holt koňskou náturu a koňskej žalud,“ rozhodl Fabiš, hltaja poslední magarón. Enom Ignala nemněl ešče dosť a žgráňal po tetce: „Já chcu, maminko esce magalonu!“ On byl Ignala ešče malej, trochu sa rozmázál, neumněl to dobře vyříct.

„Už máš dosť. Co bys ešče chtěl? Dytš teho schlamlál k ohrožéňou. Já nevím, ten chlapčisko snáď nemá ani dna,!“ křižovali sa tetka. No šag to bylo na Ignalovi vidět, býl jag našlapanej, chlapčisko jag úřez.

Ignala sa trochu pochmoulíl, ale potom vylézl ze zástola a hýpl z lafky ná zem. Mařena už zatým sa ukazovala Pepkovi co jí naložili Svatí. Bylo to už po Mikulášoch, ale čtrnáct dní, a tož aj ty dárky vypadaly podlevá toho.

Z paničky už í ostali enom modré skleněné oči a vlasy. Ostatní bylo gdesi zahoděné v kaméňou. Potom ešče tam měla jakési oringala do ušej a granátku co sa navlékajou na niti a vješajou aj kolem krku. „Ná, co tobje nahodíl Svatej,“ ptala sa Pepka, dyž mu ty svoje poklady ukázala. 

„Já tož mněl sem bubének a aj dva kováře co sami kujou, dyž sa drcá do takových dvouch dřévek. Ale Francek ně prorazíl do bubánka ďouru a fčíl v něm léhá malé kotě. A kováře, ti už také nechcou kut, sou myslejm pokazení. Stařeček řejkali, že kováře v zejmě nemajou co dělat.“

Ignala začál vykládal, že dyž mněli chodit svatí a jag sa spouštěli po zlatej pantly z nebe, šag to bylo hen nad kaplou u zvonice, tož ten jeden „čelt“ spadl a zlomil si nohu a potom že býl chromej. „Šag ten jeden „celt“ chroumal,“ istíl Ignala.

Ale Mařena sa mu vysmívala. „Ty si hloupej, Ignalo, či sou čerti v nebi, aby sa spouščali po zlatej panti?? To enom Svatí a andělé! Čerti vylézajou ďourou hen za dědinou. Tam majou ďouru do pekla a tam potom počkajou na svaté a chodíja sněma.“

„Ale už nechte čertou aj ďáblou na pokoji a borkujte sa do školy, vy dvá tam,“ napomínali tetka Fabíščena. „Už bude za chvílu jedna, abyste nezmeškali. Franto, hybaj, naráz sa do jančarou, šag už ich máš spravené. Furt byste enom vykládali. Šag si to dopovíte až potom.“

Tož tag. Franta vtrhl boty narazíl sa do azóra už sa hrnouli, aj s Pepkem ze dveřej. Hneď za dveřama na chodníku prubovál jag sa to bude vozit na novejch tuploufkách, a jezdilo to, no, jag sa patřej. „Vidíš, mám nové tuplovky,“ honásál sa Pepkovi. Tož tuplovky byly opravdu nové a co v nich bylo pjeknejch cvečkou natřejskanejch. Pepkovi sa moc lejbili a ešče vjec ty cvečky. Dyť s cvečkou sa dá bárco udělat. „A proč nebýls ráno ve škole,? zpomňél si Pepek. „Ale, dyť sem nemohl. Mňél sem boty na správje, a strejc Blažejou ně jich akorát hneď nesprávjali, tož sem mosél trčat doma. Přeca nepoletím do školy bosky, dyž tag mrzne, no né?“

„Ná tož máš recht, ale učitel sa jargosili, že nemáme hneď ostávat doma, dyž nás blécha uščejpne.“

„Jím sa to dobře řečňuje. Oni nemosjja ostávat doma, dyž majou štýblata na správje. Beztak majou ešče, aj ze dvoje stát doma pod loužkem, no né? My to tag nemocem dělat, dyž máme každej enom jedny!“

On ten Franta mňél načisto recht. Kerej chlapčisko v dědině mněl dvoje obutí? Ani myslím jeden. Až do martinského jarmaku sa tloukl bosky, no šag v létě obutí nepotřeboval. Náč také. O martinském sa mu koupili nějaké škrábky, do tej doby sa mosél už nejak obeít aj dyž už pomŕzalo a zima zima nahlédala hen od Halenkovic a na Haťách už vyžihalo.

A dyž už byl obutej, šag ich nešanoval. Blato-neblato,voda-nevoda, to mu bylo jedno. Haja, ty boty, dyby mohli mluvit, ty by povídali co vystáli. A šag aj nedivu, že moseli byt co chvíla u šefca na správje.

A šag nemňél každej ogara svejch novejch. Nekerej to dodírál po „mlačím bratrovi,“ nekerej sa křápál aj třebas v tatovejch a nekerej hónil tou parádu aj v robských papučách. Tož jag sa dalo.

Šag nekerej, co byl tvrdej nátury, tož sa obešél bez tych jančarou. Šag doma na peci nemrzlo a tou cestu do školy nejag přeletěl. A kolikrát sa aj povozíl bosky po ledě, třebas aj na dřevěnej kotvje. Už byl tag otvrdlej.

Naši chlapčiska sa tag škohŕňali po chodníku při pořáďou, a tu Pepek cosi zmerčil na zemi. Bylo to černé, kulovaté, a tag sa to svítilo.

„Nále, čuješ, Franto, co tadyk toto enom može byt?“

„Já nevím,“ kroutil Franta hlavou. „Tož to sem ešče neviděl.“

Bylo to potroušené po chodníku jag dyby to negdo tratíl. Chlapci to sbírali, omrkávali to, ale co by to bylo, tož to né a né uhodnout.

„A čuješ, nejsou to vimétlé (?), třebas ich negdo koupil a potrhl ich iďa cestou?“

„Tož to by aj mohlo byt,“ míníl Franta a honem ich něco pokousál. Ale vyplůl to hneď. Nebylo to nijak ani sladké, ani kyselé, a že by to voňalo, tož to také akorát né. Spíš to čejmsi smrdělo, enomže nemohli spomnět, čejm.

„Ale chlapčiska z Chaloupek ich z toho brzo vyvédli, dyž ím to ukázali.

Nále, vy troubelé hloupí, dyť sou to kozej bobky. No toto a ešče něco! Vy ste to křoupali? Vy ste mrkvé, dyž ani bobkou nepoznáte. To tadyk gdosi védl kozu ke kozlovi, dyž sa prčila, a tož tá teho tadyk nadrobila..“

Nále našejm chlapcom Křivostranskejm, tož to sa nemoseli akorát vzčeřovat. Ti žádnej kozu ani jag sa patřej neviděli, tož co oni vjeděli, jak koza trousej? Chaloupčané, tož ti to mohli vědět, dyž byli Chalouky plné kozej.

„A tož nech je to co chce. A co máte z bobkou. Rači sa toť vozme na voziganoch.“

Šag voziganou byli plné chodníky. Zima byla tak akorát, pomrzalo dobře, byla aj trochu ledovica a tož sa to aj dobře jezdilo. Kluci sa škohŕzňali furt při pořádách. Gdepak, aby kluk šél aspoň chvílu jaf sa patřej po chodníku, mněja dobré tuplovky a ešče k tomu plné cvečkou. To by býl hřejch, nevyužitkovat toho.

 To sa ví, že ich tetky a sousedy čértem zažehnávali a ména neměli, ti ogaři, aj ím ty vozičky obuškem poroubali a sypali popelem a kdoví čejm, co to bylo platné, dyž ti usoplenci udělali zasé vozigan hned vedlé. A učitel ím to ve škole zapovídali, že je to aj nebezpečné, lebo lefko sa tam mohl negdo, nedávaja pozór a zatrantyruja, dyž mu sklzla noha, vykotit sa a houcnout sebou, a třeba sa aj nejak pochrámat.

Ale dbali toho ti uskřité? Enom sa vyvalili ze školních vrát, už zasé škŕhali po nich.

„Chlapci, pozór, hen idou učitel,!“ zapískl Pepek, ukazuja na uřitela Trčalu, co sa šolápali opatrno a vyhýbali voziganom!

Oni ten učitel Trčala byli tag tlustej, že to bylo až kol rožnou. Tag jag dyž ten brávek na krmíku. Snáď ani krka neměli. Pod bradou ím visál podbrad až na prsa, a za tylem, tož tam toho mněli tolig, jag dyž tlusté jelito. Břuch, no ten stál za to, to byl pane poněváč. Do toho toho vlézlo.

Tož ne divu, že sa vyhybali voziganom a byli na ty vjeci tag přejsnej, lebo dyby ten sebou houcli o zem, to by byla na mou dušu rana. To by ich moseli ze štyřé zvíhat v kouli.

„Viděli nás,?“ staral sa Ignác Blažejou z Chaloupek.

„Viděli, viděli, já sem sa díval jag po nás blouskli škaredejm okem. Ná, to zasé bude jednou vyrvajs ve škole. Nechcem to vidět. Dobře, že sam sa nevozíl,“ pochvaloval si Pepek.

„Ty sa dycky děláš lepším než ti druzí a nejsi. Také sas vozíl, tož neřečnuj.“

„Ale fčíl né, a tož ani nemožu dostat.“

„A dostaneš, šag budeš vidět“

„Co budu vidět? Budeš žalovat? Opovaž sa!“

„Nó, ty ně zakážeš, to akorát. Hm, toto, jakej! Galmán Antošou!“

„A ty si zasé smraďa zauděnej! Odkáď ťa vyhahli, z komína?“

„Enom mos neprovrkuj a neprokorátuj, než ťa čísnu přes lebeňu!“

„Ty mně? Tož to bych akorát rád viďél! Takovejch ide od Vídňa přejkopama!“

Ignác zauděnej už sa zlosťou necejtíl, a tož Pepka třískl sotorem přes kotulu, tag to křáplo.

Ale Pepek nemeškaja, koplho párkrát do písčelej, hned seďél Ignác na řiti a pustíl sa do brekou. Pane do písčelej kopnout, to néni enom tag, to je nějaká bolesť.

„   , fčíl to akorát na ťa řeknu ve škole,“ sliboval pomrkuja bolesťou.

„Kluci, nechte bitky a do školy, už je jedna,!“ komandoval Ferda druhák, leťa mimo nich. Tož kluci sa sebrali a trckali za ním. Ale ve škole bylo soudno. Učitel Trčala sa dovelebili a zočej jím hledělo ale sedm hromou, jag byli nahatěnej. Vzali palašku, a načali to hneď z kraja,

„Co jsem vám říkal ráno,? spustili na toho tam na kraju. Ten sa podrápal za tylem a vzadku a odpovídal pomaly šag to z něho lézlo jag z chlupatej deky: „Že máme dávat pochváleň buď Ježíš Kristus.“ „Ne, tag to nebylo,!“ a už ho častovali palaškou. „Jak to bylo,?“ ukázali na druhého, hleďa souporlivo. „Že máme dávat křesťanské pozdravení,“ ale ani táto odpověď nebyla učitelovi recht, a tož palaška mněla hody, tag až sa ím podbrad otřásál a poučváč poskakovál. Až Pepek to správno rozkousl. „Že sa nemáme vozit po chodníkách a nemáme tam dělat vozigamou,“ zazpíval.

„Áno, tak to bylo,“ a už ho mastili také.

„Alé, dyž já sem sa nevozíl,“ bránil sa bečačky Pepek drža si řitku, co po ní dostál. Pane to sa to po ní chytalo. „Vozíl sa, vozíl,“ křičál Ignác zauděnej. „Aj ráno sa vozíl, a mně ešče fčíl dokopál do píščelej,“ žaloval na Pepka.

„Všichni stejní. Ty žaluješ, a klouzal ses nejvíc. Tolik jsem vás už upomínal, abyste se na chodnících neklouzali, že je to nebezpečné. A vy nedbáte, neposlechnete. I občané si na to stěžují. Ať se mně to víc nestane. Jinak vás zavřu přes oběd.  A teď už dosti. Vstaňte! Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého – Amen!“

Třída se modlila otčenáš pře vyučováním. Ale ti co vydržali, enom posmrkovali a utírali si jedným rukávem slza a druhejm nose.

Já pane, ten to uměli, ten učitel Trčala. Negdy byli moc hodnej, ale dyž ím negdo pohnul zlosťou, dyž sa nastekli, tož to mněla palaška hody. A byla to nejaká paláška, to bylo víte takové ukazovátko traktované a tým to aj bolelo. Šag jednou ho aj přerazili Franckovi zerzavém od studně o hlavu.  Šag ím ho majstr Babáček-Peda zasé zgláili a bylo to zasé dobré.

Prvé za starejch časou, tož to dycky před vyučováním a o přestávkách negdo dávál pozór, stoja na stupénku u stolka s tabulkou v ruce, a dyž negdo nebýl hodnej, tož toho nedobrotu si zapsal. Ná potom, dyž přišli učitel do třejdy, tož ti zapsaní dostávali vyprovajz.

A tož oni ten Trčala ustanovili na to pozorování Pepinu Roubalejkovu. To bylo přeca hloupé. Klučiska moseli poslouchat robu, a dělat sa před ňou hodnýma. Gdo by sa na to nedožhrál. Byla ona ta Pepina divná, stála na stupénku, enom hleděla po třejdě s kouta do kouta, a takové vám mněla veliké, černé očiska, a tag sa dívala, jag dyby ani ty oči nebyly její, jag dyby si ich od nekoho vypoščala. Ná ani nemrkla, nezasmíla sa, nic aj dyby ju chtěl negdo uhaňkat a podplatit jabkem lebo nejakou tou krájankou a suchou hruškou, tož nic platné. Ona sa holt podplatit nedála, né a né.

Tož na ogary, to ona holt nedržala, neměla ich ráda. Ná, co měli dělat kluci? Moseli ju poslouchat. Vychlópat jí lebo napléskat? Tým horší, lebo potom by tá výplata nestála za to.

Bylo tych děcek vtej třejdě jag maku-prachu, a bylo to hodně míšané. Ti šprtci co teprou začali chodit do školy, totiž byli, to se ví, malí strčíl by ho nekerého do kapse, jag sa řejká, za groš křivák, šag jeden z nich to býl Martínek Krájancou, ten s Konca ten chodíl ešče pořáď v modrej sukni v takových děckejch šatách, jak dyž děvčica. Ten býl směšnej. Mikuláš mu mněl nahodit první gatěčky aj plouzněc (?), ale myslím na něho zapomněl.

Až prej na svátky Ježíšek že mu to snáď nadělel. Ale nekeří ogaré z druhého oddělení, tož to už byli hroščí mamlasé. Nekerej tam už seďél čtvrtej rok. Tož dyž sa neučíl a byl hloupej jag baran, tož nedivu, že nepostoupil. Jeden sa už aj počejnál galánit a nebyl to ani Jan, byl to Floryš a ten býl akorát nejhloupější.

Býl tam ešče  jeden, ale ten býl chromej. A býl to velikej ogara, trčál tam mezi tema šprťouchama jag dyž ten Gulliferda mezi Fylišputánama, lebo jag sa menovali. Vykládali o tom učitel jakousi pohádku.

On ten Tonda chromej si pochrámal nohu buďa malej, a tož potom doma kvačál až do desejti rokou, než ho zavédli starej Venclik do školy. Ale to už sa čamlál o brle. Bez brly neudělál ani kroka. A to sa ví, že už býl aj velikej do první třejdy, nech sa skŕčál jag chťél. Šag on aj jednou ohníníl Pepka o pjeknej křivák fedrmesl. Pepek ho našél na ulici, a pjeknej fedrmesl, holt panskej křivák. Mňél tři želízka fajnové a takovou pjeknou kladku ze želvovej kosti, jag dyž malovanou, až sa srca smílo.

Ale on, troubela, tož nepochválíl sa s ním před tým Tondou packavejm? A ten hneď, že to je jejich, že to tam stratíl jejich velikej Vencl ten pachol. Furt dušou pečetíl, že je tom richtik tak, a že mu ho mosej Pepek dat. Ná, tag ho ohulál, že mu ho ten trouba akorát dál.

To sa ví, že býl hloupej, dyť nemosél. Prose jím vás, gde by ho ten Vencl vzál, a nač by mněl? Nejspějš ho tam ztratili nekerej učitel, alebo pánisko, co sa šmotínali negdy po dědině, možná že aj nekerá tá švondra, lebo švoncúla. Škoda ho!  Už enom tá želvová kladka byla tag pěkná na podívání.

Dyž už zme u tej želvy, tož nadučitel mněli také želvu. Lozila im tam po dvorku a po zahrádce, a mněla u řiti v tej kostečnej desce provrtanou ďourku. Myslejm, že ju tam uvazovali na špagát, aby ím negde neutékla. Byla tag veliká, jag ale veliká ropuchňača, ale moc pěkná nebyla. Z tej by myslejm nebyli ty pěkné kladky na křiváky. Ona tá želva tam tag lozila, ale nic neudělala. Enom děfčacka sa í báli, že by ich ukousla. Dotazovali sa, lesti má aj zuby tá želva a nadučitel odplkli, že má, ale v zadnici. Oni si také negdy neviděli do huby, a řekli něco takového co sa nepeče a nejí. Nále tož já myslejm, dyž už sme si vtej škole tag potrčali, a poplétali, že bysme už aj mohli it dom, no né?

Myslejm, že šli fšecí jednou myslou, aj pán učitel. Tož sa zasé pomodlili, ten otčenáš a pochválen buď Ježíš kristus, až na vjeky vjekův Amen a s Pánem Bohem, a už sa to hrnoulo ze dveřej a ze vrát školních

Učitel stáli hapták a vartovali, lesti sa nebude nekeraj urypa vozit, ale ogaré sa vyhybali vozigom, jag čert křejžu. Šag ich ešče svrbili řitě po palašce.

Ono sa to špatně vyplácá vozit sa po chodníkách, pravíl Ignác čmaďa zauděnej. Tož jag sa to vezne. Trčalovi sa to myslejm vyplácalo dobře, ich to istě nebolelo.

„Poďme na Křivou stranu na lužu, možeme sa vozit tam,“ zpomňél si Pepek.

„Ale dyt je tam pod snihem, tož jag?“

„No ja, ale tam na  vylámaném, gde ledaři sekali led, tam už je to zasé zamrzlé!“

„Dyť neudržej!“

„A udržej! Já sem to ráno prubovál. Tož trošku to to sa ví praščalo a pukalo, ale to nic led je tam jag sklo. Vozejš sa jag po midle.“

„Tož oprubovat byzme mohli,“ byli ogaré jednej mysle.

Byli nezi něma Cyrilek od křejža ze Souhrad a Ignácek ze zadního cehouska, víte tam f Chaloukách. A ti byli nejag vyparádění.

Cyrilek ten býl enom f bílejch gaťkách a košilce a kordulce, ale mněl  vrábkované botečky.

„Ná Cyrilku, co si tag po lefku a bez obleky?“

„Šag ně néni zima, ale gde. Mám přeca baranicu. Chťél sem si vzejt ten stroupek, ale gdo by sa pékl v kožuchu?“

Tož je pravda, moc zima nebylo, slounko bylo přes deň dosť teplé. Ale dyby zafoukál od Halenkovic, tož by potom býl aj ten stroupek dobrej, jag by začalo vyžíhat.

Ignácek z cehouska mněl zasé nové pejtalánky a aj ty štýblata. To bylo cosi nového, to žádnej chlapčisko v dědině ešče nemňél.

„Vtych sa to dobře chodí a léce, to ani na nohách necejtíš,“ komásál sa Ignácek.

„Ná, gdo ti ich , Ignácku dozyčál,?“ divili sa ostatní ogaré. (gdes ich napopácál?)

„A tož tatinek ně ich přivézli z Vídňa, jag tam byli f práci. Šag sa ně ich naslibovali. To ně jag dyž svatej nahodíl.“

„A šag aj ně naši strejček Janek cosig dovezou z vojny,“ chválíl sa Cyrilek. Cyrilek nebejvál doma u rodičou, on chodíl spávat ke stařence na křivou stranu. Tož strejček Janek mu byli jag dyž tatinkem. Šag on už svého tatinka nemňél.

„Tot Ignátek je   štýblatoch jag dyž mladej pán,“ přichvalovál Franta Fabišou.

„Tož to je mladej pán ze starej tihélně,“ tvrdíl muziku Pepek, a ostatní sa tom ščouřili a helézňali.

„No, enom sa moc nesměj (nevyščeřuj),“ urazíl sa Ignácek. „Enom abys mněl. Ale ich mnět nigdá ani nebudeš!“

„Já vím, šag ani nebaženu. Naši by ně ich ani nekoupili. To jenom pro pány, pro sedláky né.“

„A co máte zteho! Poďme račig hen na led.“

Led byl pjeknej, tož to je pravda. Hladkej jag sklo a máslo, enom sa mekotál na slounku. Chlapčiska ho prubovali, doupali ná skraja to držalo jag-tag. Tož sa osmělili a poutali sa aj dál k prostředku. To sa ví, trochu to praščalo, aj sa to prohýbalo, ale celkem sa to zdálo klučiskom dobré. Tož sa rozjímali, a chvílu sa šupotali po ledě o sto šest. Už ani nedbali, že sa to prohýbá a nejag to podhoučlivo praščej. Nejvíce si troufali Cyrilek s Ignáckem. Ignáckovi sa to dobře jezdilo po štejblatách, jag dyž po midle, ná Cyrilek ten sa také nechťél nechat zahaňbit. Ti si to pane přichvalovali

A jag sa řejká, že fšeckého moc škodí a aj nebojsa dostál. Už zteho tam byla jag sa patřej kožínka. A chlapčiska furt a furt nedbali. A tož najednou, jag sa protivá sobě rozjeli, tag do sebe drcli a jag sa vyškobrtli na jednu hromadu, led sa sněma prolomíl a už byli obá tam. Pane, oplavili sa jag sa patřej. Hneď byli obá pod vodou a tag po sobje lézli. Lesti sa kerej vydrápal na vrch, už ho druhej hneď uhrozil a tak býl hned Cyrilek na hore, a tu zasé Ignácena doule. Ono tam tej vody ani tolé nebylo, takovém šprčkovi by dosihala tag akorát do pů žeber, ale tož jag při takovej, ztratí člověk hlavu, né tag takoví umrněnci.

Ostatní ogaré co sa dostali ščasně ke kraji, a neplavili sa, tož včíl poskakovali kolem a vyzváňali, aj by im rádi pomohli, nálej jag? Přeca za něma do vody nepolezou!

„Nále vy krupicé,“ křičál Ignác čmaďa zauděnej,“ dyť sa pusťte, a merkujte sa ke kraju. Dyť chcete sa tam uhrtousit?“

Dyž už bylo toho čmáchání trochu moc, tož přeca sa ti dvá hastrmané tragali ke kraju. Ale moseli sa prolámat tým tenkejm ledem. Už by ich neudržál. Ná, ti vypadali, na mou dušu. Voda z nich ucourala jag dyž s okapu. Cyrilkovi sa tá košulka aj s gatěkama lepila na tělo, že býl celej prousvitnej. Každou žilku na něm byl znat. A za za holénečkama mu střejkala voda jag dyž v maslénce. Učení, tou tabulku aj s futrálečkem, protože nemňél sotórka, to ostalo pod vodou, už ho žádnej nevidél. Ignácek býl zag spáslej a protože toho mněl na sobje vjecej, tož s něho aj vjecej ucouralo. Téklo z nich cicerem. Ná obá už sa tag drkotali zimou. Ono už sa chladilo, jag g večeru, slounko sa schovávalo, aj větérek začál pofukovat od hor, tož nedivu.

„Cyrilku, di dóm, dyť to nemáš daleko.“ „Já nepujdu, naši by ně zmlátili,“ drkotál sa bečačky. „Mosejš, gde bys šél, prosím ťa!“ „Ignácku, já pujdu k vám, možu,? obracál sa na Ignácka s plačem kerejsa enom osrhovál a vytláčál vodu z hábou. Co to bylo platné, napití byli jag sa patřej, šag si tam aj pod tou vodou trochu každej glgli, tož už ani nepotřebovali vjecé.

Ná, že už ím začejnalo vyžihat, lebo ty hábky na nich začejnali jagsi tvrdmout, zvláště na Cyrilkovi, tož sa obrátili obá g Chaloukám.

Byla to na mou dušu cesta. Aj po tmně by ich vydrahovál, co s nich ucouralo. A než sa dotragali, až do zadního cehouska, dyť je to aj kousek cesty, pro takového umáchanca, no né,? tož na Cyrilkovi ty gaťky stvrdli, á stáli jag  skleněné, enom tag trčali. Ani Ignáckovi nebylo na dvakrát lepší. Co mu byli platné štejblata, oplavenej býl, a to sa nestává každej deň, aby sa jeden koupál tejdeň před vánoci, no né? To sa ví, že né!

Jag bylo tam potom v tóm cehouzku u Kodrlejkou, tož to my nevíme, lebo zme tam nebyli. Nále klučiskom nebylo nic. Usušili sa a na druhej deň byli jag rybičky. Možná, že mněli každej na řitisku o pár fráčou vjecé, ale to nic, šag to nebylo vidět a ona ta řitka také něco znese a vydržej, dyž to mosej byt.

x