Jdi na obsah Jdi na menu
 


46 - S 3 Hvězdy a bludičky 4 část - 1 - 19

18. 10. 2019

S 3 Hvězdy a bludičky, ukončení

Josef Varmuža

1893-1963

Hvězdy a bludičky.

 

Suk se loudal pomalu domů bez zájmu pro své okolí. Už jej nic nezajímalo. Bůh ví proč tam tak upjatě hleděl do té výlohy železářského skladu. Vědělo však jeho podvědomí, proč jej ty zbraně upoutávaly, přímo hypnotizovaly. V koutku jeho duše něco dřímalo, nějaká malá bestie, která čekala na svou chvíli, aby mohla pak vystoupit a uchopit svou oběť.

Prošel zvolna českou promenádu v ulici Rudolfské, nyní ještě poloprázdné, nahlédl jen tak letmo do stálé výstavy obrazů současných mistrů u Barviče, kde právě dominovala slovácká děvčice v kožichu, Lipovjanka od mistra Frolky a menší akvarel dělání píšťalek na jaře na slovácké dědině, malí šohajci v plátěných drlách a zástěrkách s dědáčkem uprostřed, smějícím se jak to jarní sluníčko, minul i administraci a tiskárnu Lidových Novin, nestaraje se co je nového, i pivnice u Stopků a Raselovských, které mu nebyly tak docela neznámy.

Zde byla kavárna Brychtova, první česká kavárna, kam chodívali naši „lepší lidé,“ ale i studenti, kteří si chtěli dát trochu zdání té noblesy (a kde někteří i v noci mazali karty, „vybraně a elegantně“).

U Stuny před výlohou se zastavil u velké podobizny hraběte Václava Kaunice od ak. malíře a profesora na čes. technice, Jos. Klíra. Byla to velmi zdařilá podobizna, pečlivě provedená a vedle byl o něco menší obrázek „Soběšický dvůr,“ olejomalba a podepsán byl Špatinka! Náš Špáťa, hleďme, on dělá do umění! Kdo by si to byl pomyslil!

„Kubismus a futurismus, nové směry,“ bručel Suk posměšně. „Každý by chtěl být malířem a vystavovat!“

Špatinka byl zvláštní člověk a měl divní sklony. Jako by byl abnormální i jeho písmo bylo divně polámané a pokřivené a soudíme-li z písma jako grafolog, bylo i jeho myšlení a charakter pokřivený. A jak se podepsal! Docela v rohu, těsně u rámu vyškrábal své jméno v malbě ledabyle nožem. Špáta chtěl být originální i v maličkostech. „Taky jsem umělec!,“ bručel Suk posměšně.

V kavárně Belevia (později Savoy) seděl u třetího okna ve výklenku ředitel Dvořák „škýz,“ kouřil vonné havana se vznešenou grandezzou a tvářil se vznešeně jako bůh na Olympu. „Zkostnatělý byrokrat,“ pomyslil si Suk. Odplivl si pohrdlivě, přivřel oči unaveně a vlekl se dále, jako by nesl na plecích tíhu celého světa. Však tam nesl tíhu svého pokoření a ponížení.

Na blízkém nároží, vyhýbaje chodcům, vrazil do strážníka tak upřímně, až mu srazil helmu a div že ho neporazil. „Člověče, co tropíte, nemůžete dát pozor,“ rozkřikl se policajt a hrozivě se naježil. „Pane vochmón, vemó ho sebó,“ volal mladý švihák v krátkém kabátku s ohrnutým límečkem. „Dajó mu kvartýr na vochcimře!“

Kolem jdoucí se ohlíželi zvědavě a smáli se pobaveně. Strážník se mračil a Suk se zahanbeně omlouval. „Promiňte, já velmi nerad.“ „Jste opilý, nebo je to schválnost?“ „Vaše jméno, vašnosti?,“ a vytáhl služební notes. Suk se legitimoval. „Vida, student a počínání tak neomalené. Mám chuť si vás poznamenat.“ Suk se znovu zdvořile omlouval a ten si jej pozorně prohlížel.

„Jste-li nemocen, zůstaňte doma v posteli a nebloumejte po ulicích. Ještě vás tramvaj přejede, Kde bydlíte?“ Suk jmenoval ulici. „Radím vám, jděte rovnou domů, vyhlížíte špatně. Průvodce nechcete?“ „Děkuji.“ Suk odcházel za posměšků přihlížejících chodců. „Tak vida, jaká sláva, už i policajti se o mne zajímají. Velká čest, opravdu,“ posmíval se sám sobě, „že prý mne elektrika přejede. Ba, bylo by i tak lépe, aspoň by byl naráz všemu konec.“

A zase se vlekl s hlavou vraženou mezi rameny. Před portálem chrámu sv. Tomáše pohlédl na ty dva kamenné pány, markr. Jana a Jošta, kteří zde stáli od nepaměti, jeden v brnění, druhý v v biskupském taláru s berlou a mitrou a pomyslel si: „Dobře je vám zde býti, vy aspoň nic necítíte a nic vás netlačí ani nebolí. Kéž jsem na vašem místě.“

Minul vojáka na stráži před branou místodržitelského ústavu, který si zaháněl nudu jednotvárné služby děláním parádních kroků dle předpisu, deset za minutu a pohyboval se při tom jako stroj, natažený automat.

„Jak je směšný, jako paňáca,“ řekl si Suk, když zahýbal do širokého veřejného průchodu v budově místodržitelství, kdysi konventu kláštera sv. Tomáše.  Prošel úsekem malého parčíku, přešel koleje na Koliště vedle hudebního pavilonu, kde dříve pořádaly vojenské kapely nedělní dopolední koncerty za velké účasti promenádujícího obecenstva.

„Kdy jsem zde byl naposled,?“ vzpomínal. „Už je to hodně dávno ani nepamatuji. Už je po koncertech a po vší slávě.“ Soumrak pomalu houstl, začalo se stmívat. Když přicházel k domu, kde bydlil, počal se s hůry sypat sníh ve velkých vločkách. Vešel rychle do domu a stoupal namáhavě po schodech.

„Zatraceně,“ bručel,“ pomalu nebudu moci ani chodit. Prokletá práce, zatracené dílo,“ klel zlostně. „Pozdě, Václavíčku, pozdě, dříve jsi měl klít, než jsi sedl na vějičku té rajdy. Hrom aby tu kurvu zabil!,“ posmíval se sobě i proklínal. Vešel do bytu, pozdravil ledabyle a posadil se k oknu. Pohlížel ven do temného dvora obehnaného ze všech stran vysokými zdmi a pozoroval víření vloček proti našedlému nebi, pokud to nastalý soumrak dovoloval.

Nerozsvěcoval, bylo mu tak potmě volněji. Někde u sousedů zpíval dětský hlásek veselou písničku: „Já mám vyšitou, modrou dykytou, včera se mne máti ptala, kde že jsem ji vyšívala, v lese pod lípou!“ „Aha, Vlastička zpívá,“ a zaposlouchal se do nové písničky: „Chovejte mne má matičko, jako míšeňské jablíčko, chovejte mne má matičko, jako z růže květ. Jen až vy mne vychováte, pak se na mne podíváte, jak mně bude pěkně slušet bílý kabátek.“

„Dětství, šťastné, nevinné a bezstarostné dětství! Kde je to moje? Bylo kdysi, je to ještě pravda? Již tomu dávno, co minulo, tak dávno! A taky jsem byl dítětem, malým, nevinným dítětem, měl jsem rád otce i matku, poslouchal jsem je a modlil jsem se. A teď, co je ze mě teď? Vadnoucí churavá haluz na stromě života, neplodný fík, strom, který vyťat a na oheň uvržen bývá.“ „Co je ze mne a co bude ze mne? Kazilo mně město a jeho svody a zkazilo mne docela. Proč jsem nezůstal doma na vsi? Zůstal by ze mne prostý venkovský chasník, který by si teď směle zazpíval: „Já jsem statný jonák český z čáslavského kraje!“

Procházel, prohlížel a obcházel by ty svoje rodné brázdy, tak jak o nich Jos. V. Sládek zpíval: „Rodné brázdy v šíř i dál, co jen vás mi Pán Bůh přál! Až té trávy naseté na mém hrobě vykvete, čípak vy mé rodné brázdy budete?“ Teď nebudou ničí, tak jako já. Světu sloužil, svět mu odplatil, ani to ne. Ach ano, odplatil, ale jak, čím. Kainovým znamením, za které se musí do krve stydět a skrývat je před světem. Nešťastný večer, nešťastná noc. Proč neposlechl kamaráda, když jej varoval, proč šel do té prokleté kavárny? Prokletá děvka! Kdyby ji zde měl, uškrtil by ji vlastníma rukama, tu močálovitou bažinu, ten jedovatý, otravný květ, rozsévající zlo a neštěstí.

Opřel horké čelo o studené sklo okna a zaposlouchal, zasnil se duchem tam domů, do toho svého kraje, v tom bohatém Polabí.

Viděl tu širou, krásnou a bohatou rovinu, tu svoji ves, ty statky, široké vjezdy, barokní štíty bohatě zdobené, viděl široké nádvoří na něm svého otce, starého pantátu, sedláka hrdě rozkročeného a zdravou panímámu, svou matku, svou matku.

Viděl chasníky a děvečky po dvoře přebíhající za svou prací, vše pod bdělým pohledem hospodáře, toho pyšného sedláka, který lpěl na své hroudě, již miloval až k sobectví, držel ji pevně a neustoupil, který vítězil a padal s ní.

Takového sedláka, o kterém zpíval J. V. Sládek ve svých Selských písních a jejž kreslil a maloval Aleš ve svých obrázcích, který byl pyšný na rodovou čest a zneuctění by tvrdě trestal. Proč jen nezůstal u nich? Nemusel by - - , ale darmo vzpomínat. A já tu čest pošlapal! Zaúpěl Václav. Protřel si čelo a vzal mimovolně housle. Přejel struny a pomalu se vezpíval do těch vzpomínek. Ze strun vycházely známé tóny a před jeho duševním zrakem šly známé obrazy i postavy: „já jsem statný jonák český,“ „já mám koně, vraný koně,“ „čí to koníčky, čí to,“ „když jsem já ty koně pásal,“ „okolo Přelouče,“ a jiné a jiné. Bylo v tom jeho dětství i chlapectví, tak jak je kdysi prožíval a jak se nyní šinulo jeho představou.

Housle vzpomínaly v písních a od vzpomínek přešly k tužbám a žalobám.“A já se nevrátím, ba som mladý, pro mňa nezapláče v světě žádný!“ „Pane náš, zachraň naše žití, ať nezhltí nás vlnobití!“ „

Nespasí je Bůh, nespasí je Bůh. Bože proč jsi stvořil, proč jsi dopustil? Když jsi stvořil krásu a dobro, proč jsi stvořil zároveň i zlo? Tak hovořily, zpívaly, žalovaly, plakaly housle Václavovy. A zase tu bylo to tápání v temnotách, zoufalé volání, výkřik násilně přerušený. Byla to jedna z těch řídkých chvil, kdy k němu přistupovalo umění a líbalo jej na zoufale mučené čelo.

V té chvíli jej slyšel vančura, když se vracel domů. Nevešel, stanul tiše za dveřmi a naslouchal pozorně a dojatě, tu jeho píseň beze slov, a beze slov sice, ale tak srozumitelně, tak bolestně srozumitelnou. Promluvila Václavova duše, ale i srdce týrané a štvané hrůzou, bezejmenným strachem před něčím, čemu nelze ujít, uniknout. Bož můj, smiluj se, odpusť! Ano, pomoci, zachránit, toto je třeba, tam volá zoufalý, tonoucí nešťastník.

Housle skomíraly tichým klaním a ukončily tichoučkým molovým akordem, žalobným vzlykem. A pak bylo ticho, dusné ticho, jako by už bylo vše pověděno a vyžalováno a nemělo být už nikdy protrženo.

Vančura stál u okna chodby a zíral dlouho dolů do temné hlubiny dvora, odkud se ozýval jednotvárný klepot, jako tikání červotoče, „úmrlčích hodin,“ tepavý zvuk kladívka domácího ševce, který se tam ještě hrbil u své nudné práce, maličký, skrčený, nasazující i noční hodiny za chléb vezdejší. Nahoře pak, na vyjasněné obloze zazářila malá hvězdička jako znamení spásy, záchrany. Pro koho? Pro všechny kdo trpí a doufají!

Když vešel dovnitř, seděl Suk u stolu s hlavou opřenou v dlaních, tiše, ani na pozdrav neodpověděl. Byl shrben, zhroucen do sebe a na tvářích se mu třpytila nějaká vláha. Vančura přešel několikrát pokojem a při tom si Václava pozorně prohlížel. Ten mlčel, nehýbal se, úplně apatický k svému okolí.

„Nuže, Václave, co je s tebou,“ oslovil jej tiše. Ten neodpovídal, patrně otázky ani neslyšel. „Co je ti Václave? Tobě něco schází? Přiznej se kamarádovi, uleví se ti.“ „Ah, nic, co by bylo,“ pohnul se nepokojně. „Něco přece, nezapírej. Pozoruji tě již chvíli a slyšel jsem prve, když jsi hrál. Ty housle mluvily řečí až příliš srozumitelnou.“ „Ale ne, co ti napadá,“ odpíral Suk. „Nepřiznáš se, nepovíš? Mám hádat?“  „Nehádej, neuhodl bys.“ „Tedy přece maličké přiznání. Přece budu hádat. Viď, tehdy v noci ta kavárnička a ta sklepnice tam, že ano, mám pravdu?“

Suk mlčel, neříkal nic, jen se trochu zachvěl. „Nu vidíš, kdo mlčí, ten svědčí. Nuže, co je - - - Pověz celou pravdu, ať už je sebe trpčí. Kapavka?“Ten jen němě přikývl. Vančura tiše hvízdl. Tudy na to. Už rozumím. A co jsi proti tomu podnikl? Nic, viď! A tím málem jsi to ještě zhoršil. Proč jsi nešel hned k lékaři?“ „Pro hanbu, ostudu. Děkuji, nechci.“ „Falešný stud! Teď je pozdě se stydět, to jsi měl dříve. Můj milý, něco podniknout musíš a to co nejdříve. Musíš k lékaři a pravdě podobně i do nemocnice, je-li nemoc pokročilá. Doma se léčit nemůžeš, zde není k tomu příhodné místo“

„To tak, ještě do nemocnice, ab o tom celý svět věděl a já nemohl potom ani hanbou hlavy vystrčit!“ „To jsou mně řeči! O hanbě teď nemluv. Zkrátka půjdeš k lékaři, i kdybych tě tam měl násilím dovléct. Nemysli, že to chci udělat proto, že bych se tě obával nebo štítil, to ne, tak malicherný nejsem a nákazy se nebojím, ale jde o tebe. Chceš být mrzákem do smrti nebo ještě něco horšího? Můj milý, to nejsou žádné hračky. Doktor Bartoníček je rozumný lékař a zachová inkognito tvé nemoci, to se neobávej. Nebudeš první ani poslední, který k němu s takovou věci přišel. Leda, že by ti pořádně vyhuboval, žes to zanedbal.

„Což to je všecko krásné, ale co ve škole a co naši doma? Přece se to neutají a bude zle. Kdyby se to dověděla maminka, snad by jí hanbou mrtvice ranila a otce, ten by mne proklel a zavrhl. Bez toho mně položil ultimatum.“

„Všecko se dá zařídit, neměj obav, vezmu si to sám na starost. Ve škole řekneme, že je to zánět slepého střeva a že se musíš pravděpodobně na operaci a tu nebudeme od pravdy daleko. A u vás doma? Hleď, do svátků máme ještě téměř čtrnáct dní, potrvají vánoční prázdniny a za tu dobu můžeš byt zase chlapík.

Domů napíšeš několik dní po svátcích, žes byl trochu churav, ale že už jsi zase na nohou, aby o tě neměli obav, že přijedeš co nejdříve. Nu a potom, až to bude možno, rozjedeš se opravdu domů. A tak se nikdo nic nedoví. Myslím, že vaši sem za tebou pospíchat nebudou.“ „To sotva, ale kdo ví?“ „Doufejme, že ne. Sotva by tě našli a pak už by se jim nějak vysvětlilo.

Tak vidíš, že to půjde a bude to dobré. A ty bys chtěl už zoufat a zahodit flintu do žita. Ah, ty jsi hrdina.“ „Tobě se to zdá tak jednoduché a prosté a já nevím, přece se toho obávám. Tak mně to přimáčklo a je mě jako bych se už nikdy neměl vzchopit, napřímit. Připadám si jako orvaný, zlomený, jako po vichřici.

„Ty jsi mně ale hrdina, to jsi chlap, dospělý muž? Narovnej se trochu, člověče, zatni pěsti a podívej se tomu osudu tvrdě do očí, věříš-li v osud. A kdyby tě stokrát srazil, ponížil a zdeptal, vzchop se znovu. Osud, co vše se svádí na osud! A často si ten osud připravíme sami svou slabostí, pohodlností a nevědouce co chceme. Jsou mnozí, kteří nevěří v osud, jdou tvrdě za svým cílem, bezohledně a přes překážky a dosáhnou ho. Což už ti nervy tak vypovídají?“ „Patrně ano.“

„Trochu brzy, ve třiadvaceti letech. A řekni mně, proč jsi tam tak stál u toho výkladu u Pilce a díval se tak upřeně dovnitř? ? Nač jsi myslel, nebo vlastně co jsi zamýšlel?“ „Tam? Tehdy jsem ještě nezamýšlel nic, jen ty zbraně mne upoutaly, ale myslím, že se ve mně něco začalo rodit, nějaký záměr a tys mne z toho vytrhl.“ „Tedy přece. Vidíš, já bych sám na to ani nepřišel, nebylo mně to nápadné, ale upozornila mně na to má přítelkyně. Poznala hned, že ti něco schází, že jsi nejistý, jako by ses něčeho lekal. A tedy jsem se pořád něčeho dohadoval.“

„Jakže, ona uhodla? Děkuji pěkně, teď teprv abych se studem propadl.“ „I nebuď hloupý, tak učená není ani prozíravá a kdo ví, zda vůbec jsou jí tyhle věci známy. V tom buď bez obav.“

„Vidíš brachu, jsi šťastný člověk a já ti závidím. Tys našel svou hvězdu, svůj poklad skrytý, a já, co já? Jen ty bahenní bludičky mne potkaly, na ty jsem měl štěstí.“

„Je to zvláštní děvče, ta tvá přítelkyně. Přes to, že je prostá, je v ní skrytý půvab, inteligence i silný duch z ní vyzařuje. Jaký má hluboký pohled. Ty její oči mluví, ale i váží a oceňují. Cítil jsem se před ní malým a zdálo se mi, že mne prohlédla až do dna duše. Trochu jsem se ji obával i styděl. Opakuji, zvláštní děvče a tys šťastný, že jsi ji potkal. Važ si ji, byl by hřích ji ublížit.“

„Opakuji, zvláštní děvče a tys šťastný, že jsi ji potkal. Važ si ji, byl by hřích jí ublížit.“ „Vím to a taky bych ji nechtěl vědomě ublížit. Tak rostla a vyvíjela se před mýma očima, dítě a děvčátko a mne nikdy nenapadlo, že roste pro mne. Až letos! Pamatuješ, jak jsem ti řekl jednou na podzim, že jsem potkal radost? Ta radost, to byla ona, moje Bětuška malá. Jak se změnila za těch několik měsíců, co jsem ji neviděl! Vyrostla, zesílila, dospěla, pro mne, jen pro mne.

Mám ji rád, ona mně též. Je to čistý, nezkažený cit, při němž sice taky hlava zahoří a krev zašumí, ale hlava zůstane jasná, srdce čisté a tělo neporušené. Nejsem asketa, ani puritán a taky si vezmu svůj díl, ovšem bez krvavých a lichvářských úroků,“ usmál se, „a ona mi jej ochotně dá. To je láska jak já ji rozumím, čistá, nenáročná. Nechci utrhnout ten krásně rozvitý květ, který rozkvetl jen pro mne, nechám jej, ať se vyvíjí a odkvete sám a počkám až na ten zralý plod.

A pak ten sladký plod touhy a odříkání bude dvojnásob krásně chutnat. Ano, až jednou! Je to přímá, silná povaha, která přes to, že mne má tak ráda, byla by ochotna sama se vydat, kdyby se něco silnějšího postavilo mezi nás, tak je obětavá a nenáročná. Nechtěl bych ji ztratit ani za všecky poklady světa. Tak, teď jsem ti pověděl celé své krédo lásky,“

„Jsi šťastný člověk,“ povzdechl si Václav. „To vše cos mně zde pověděl, zní pro mne jako pohádka, o kterou jsem se sám okradl. Já jsem čistou lásku nepoznal a ani jsem v ni nevěřil. Pro mne byl jen hrubý požitek, tělo a vášeň. A jak brzy jsem začal, ještě jako chlapec, bral jsem požitek oběma rukama a teď je ze mne stařec ve třiadvaceti letech.“

„To se ti jen zdá, teď když jsi nemocen. Ale uzdravíš se, začneš nový život a načerpáš nových sil. A pak z tebe bude nový člověk, na kterého ještě kdesi čeká štěstí.“

„Na to bude už myslím pozdě. Což bych se mohl přiblížit k čisté ženě, já s takovou minulostí? Nemohl, cítil bych se stále vyvrženým, toho nehodným.“

„Až se očistíš pokáním, odříkáním a novým životem, pak poznáš, že i ty máš nárok na trochu toho klidného štěstí. Či myslíš, že na nalomeném stonku nemůže vykvést nový květ? Ó, milý brachu, taky a jaký plod ještě donese! Jen nezoufej. Potkáš jednou zdravou, čistou ženu, která tě bude mít ráda a porozumí ti a milující žena, mnoho odpustí. Ale napřed je třeba očistit se na těle i na duši. Tak je to milý Václavíčku. A spoléhej na mne, já ti vždycky poradím, pomohu a budu při tobě. To jsem si slíbil už dávno, protože miluji v tobě toho, kterého bych rád uvolnil, očistil a uvedl na svět, to tvé druhé já.“

„Děkuji,“ tiskl mu Václav vděčně ruku. Nikdy ti nezapomenu cos pro mne učinil, žes mne podepřel v těžké chvíli života. Nebýt toho, něco bych provedl, nějakou hloupost, na mou duši.“

„Za to bych ti měl napráskat, ty slabochu. Podívej,“ ukázal ven oknem, „jak hvězdy krásně svítí. Svítí na nový čas v přírodě, že už nám nastane jednou ta toužebně očekávaná zima. A tobě svítí na nový život a nové štěstí. Nuže hlavu vzhůru! A teď povečeříme a jdeme spat, studium dnes hodíme přes palubu, však je sobota. Záhy do postele, záhy z postele, budiž našim heslem. A žádné flámy více.“

„Doktor“ Korotvička byl šťastný člověk. Vždy veselý, bezstarostný, usměvavý, přenášel se přese všechno s rozmarným popěvkem na rtech. Byl jako pestrý motýlek, který se třepotal ve vzduchu, opilý radostí ze slunečného tepla a poletující od květiny ke květině.

Inu, dítě lesů, hor a strání. Jako by kus toho svého domova přinesl sebou i do města, tak z něj vonělo tou svěžestí lesa, pasek a jehličí. Přes to vše zdomácněl zde brzy a byl spokojen, opilý radostí ze života. Takový byl „doktor.“ Byl povrchní, rozmarný a přelétavý, bral vše co mu přicházelo v cestu, dvořil se děvčatům, ale nebyl materialista ani takový don Juan,, v tom mu bránila právě jeho nestálá, rozmarná povaha. Jako veselé, nezvedené dítě.

I dnes v polední přestávce, kdy někteří hoši pilně rýsovali, dohánějíce zameškané, neboť práce bylo mnoho a zase čekala nová a Dáda bručel, byl „doktor“ v dobré náladě.

Do šoupání pravítek a trojúhelníků šelestění kreslících papírů, se mísil jeho popěvek: „Když měsíc spanile svítil, vejvoda Břetislav vstal.“ Pokračování bylo poněkud prosaické a končilo úkonem, o němž se ve slušné společnosti mluví jen v opisech. „Doktor“ už byl takový a slov nevybíral.

„Ale „doktore,“ co je to za způsob, ty bezbožníku, tak profánně znesvěcuješ památku našich hrdinů na knížecím stolci?, káral jej soused.

„Ech, co, vejvoda Břetislav byl hlupák, že si jezdil pro nevěstu někam do Němec, nebo ještě dále, přeskakoval brány a přetínal tlusté řetězy. Jako by nebylo doma dost hezkých děvčat. Musela to být Němkyně? Měl si vzít příklad ze svého otce, který se spokojil selskou dcerou a jaká to byla statečná kněžna! Naši Přemyslovci byli vůbec hlupáci, ať si říká kdo co chce!“

„Hele, doktor dělá i do historie. Proč asi?“ „Doktor je mudrc, ten se nezdá, ale je to v něm!“ „Ať si, buď si jím taky,“ odsekl a zapěl tu svou oblíbenou: „Holubičko moje, tys má jediná, dej mi srdce svoje - - .“ „Korotvičko moje, dobře pečená, dej mi stehno svoje,“ posmíval se mu Hudec. Ale doktor nedbal posměšku a zpíval svou dále.

„Hrome, teď jsem tomu dal, zapomněl jsem udělat služce do pokojíka okno a odsoudil jsem ji k věčné tmě.“ „Kdyby zde byl profesor Králík, ten by ti pověděl: „Člověče, co vy myslíte, kudy tam za ní ten dragoun v noci poleze?“ Králík věděl, co má říkat. Jednou k němu přišel na inspekci starý „škýz.“ Králík měl dopal, myslil si, že toho ví více než starý a nepotřebuje žádných inspekcí. Však to byla pravda, takový slavný architekt. Starý prohlížel, okouněl a pak pravil poučně: „Pane profesore, měl byste i probírat a kreslit železniční strážní domky!“

Králík se nafoukl a odsekl opovržlivě: „A já takové vochtrovně nedělám!“  Starý tu hořkou pilulku spolkl trochu nelibě a brzy se poroučel.  Starý býval protiva. Ke králíkovi na inspekci chodit nemusel, ten by ho strčil do kapsy i s jeho honosným titulem. Však Králík brzy resignoval. Vykašlal se na profesuru. Ten portál obchodních místností u Struny, to je jeho dílo. Ty tepané ozdoby v mědi, to je originál.

Oženil se Stránského dcerou, teď dělá milostpána. Tam jsou prachy. Stránský, poslanec, majitel Lidových novin, milionář. A přece žid! Jsou pokřtěni a hlásí se k nám. Starý dělá do české politiky. Pro kšeft. Známe to. Žid zůstane židem, i kdyby se nechal desetkrát pokřtít.

Smejkal je antisemita, ale co na tom. Celý svět a celý život je jedním velikým kšeftem.

Králíka jsem potkal onehdy na promenádě ve společnosti několika pánů. Byli to patrně jeho bratří, jemu silně podobní. Bezvadně po anglicku oholeni, elegantně oblečeni, převlečníky na rukou, všichni snědí jako synové jihu, cizinci. Smáli se a tvářili, jako by jim patřil celý svět.

Jsou-li peníze, je i sebevědomí!  „I co, hlouposti,“ mínil doktor. „Já nemám ani bora a jsem taky spokojen a nebojím se ani císaře pána. Peníze, mamon, poklady, které mol kazí a zloději kradou. Blaze tomu, kdo nic nemá.“ „Hleďme, tak mladý a už tak šlechetný!“ „Docela, docela. Tamhle Haluza se sytí jako o selském posvícení. Jak pak ne, když je každý večer u maminky. Ale co my, ubožáci? Já jsem dnes obědval jako Pán Bůh“ „A co obědvá Pán Bůh?“  „Polyká hormony a vitamíny co poletují vesmírem. Já taky tak.

A vůbec, dnešní lidstvo věnuje příliš velkou péči k ukájení tělesných potřeb. Co vzácného času se promarní v přípravě a pojídáni potravy. V budoucnosti bude jinak, všecko bude v tabletách, pilulkách.

Z čeho v podstatě sestává naše potrava? Z dusíku, uhlíku, vodíku a několika minerálů: vápna, železa, fosforu, síry. Chceš poobědvat? Ja snadné! Vejdeš do automatu, „oběd za třicet krejcarů, prosím!“ Dostaneš několik tabletek, pilulek, vše pečlivě na miligram odvážené, spolkneš to, zapiješ odměřenou dávkou vody a jsi nasycen. Toto bude dokonalost sama.

Co času se uspoří vyplýtvaného přípravou tabule, umýváním příborů, praním ubrousků, odpadne odpolední siesta a taky obtížné trávení a bolení břicha.

Cestuješ? Celý cestovní proviant se ti vejde do náprsní kapsy ve škatulce od sirek. Zase úspora času, místa.

To bude ovšem až ve vzdálené budoucnosti, až nastane ten „zlatý věk lidstva.“

„Výborně doktore, ty jsi přece jen velká, otevřená hlava. Ten svůj nápad si dej patentovat, ten stojí za to. Bylo by jej škoda, aby zapadl bez povšimnutí.“

„Jistě by ho bylo škoda. A jak to uděláš, doktore, když se budeš elegantně namáznout? „Ale to už je přece snadné! To tě maličkost, viď doktůrku. Doktor přijde do automatu, „elegantní opici za deset korun, prosím.“ Dostane několik tabletek, spolkne je, vypije vědro vody a všecky ingredience začnou v žaludku vřít a vydávat opojné páry. Dejme tomu, že prodavač se zmejlí a místo enzymu diastáza a vitamínu mu dá silné projímadlo.

Co se potom stane, tážeme se my? Lidé řeknou: „Doktor maže deku!“ A doktor opravdu deku pomaže doslovně v plném toho slova smyslu a všichni budou od něj utíkat s ucpanými nosy, hrozně nadávajíce. Toto ovšem taky bude dokonalost sama, viď, doktore!“

„Ovšemže bude, jak pak by ne. Ale stane-li se tobě, pane Hudci, pak to bude ještě dokonalejší a na tu tvoji dokonalost nebudou stačit ani tři „deky,“ propověděl doktor, s pošklebkem.

„Habet!,“ zvolal Vašíček a pozvedl zaťatou pěst s palcem svěšeným. Dostals ji Huci, dorazte ho!“

„Toť jsem blázen,“ hučel doktor a mnul si zamyšleně čelo, „já s tím činžákem nebudu nikdy hotov. Zatrápená služka, mám se s ní poradit?“ „Cože, doktore, ty si nemůžeš poradit se služkou? A to jsi chlap,“ volal Vašíček.

„Doktor je jako dobrá hospodyně, s kuchařkami a se služkami má největší potíže.“ „A se sklepnicemi taky, že ano doktore!“ „Jak jsi daleko doktore, ještě nedobyls pevnosti?,“ tázal se Špáta, to se rozumí. „Ale nijak,“ odtušil doktor mrzutě. „Jakže, útok se tedy nezdařil?“  „Vůbec jsem neútočil. Složil jsem zbraně.“ „Opravdu, dal ses tedy na cestu pokání?“  „To jsou hloupé řeči, Špáto, jaké pokání, což jsem byl tak špatný hříšník?“ „To netvrdím nikterak, ale vůbec se ani nepokusíš o štěstí?“ „Tomu nerozumíš, taky bys nepochodil. Je to pořádné děvče ze slušné rodiny.!

„Hm, proto, proto, a ty přes to za ní půjdeš?“ „Jdu a půjdu, proč bych nešel?,“ hušel doktor mrzutě. Ta rozprávka mu nebyla tuze vhod. „Ty jsi doktůrku zamilován, přiznej se.“ „To sotva a c kdybych byl, co na tom divného?“ „Nic, docela nic, máš pravdu. Jděte a milujte se, pravil Pán. Mládí a láska, to patří k sobě. „Pasačka krásná, husičky pásla v zeleném háji pod javorem.  Dej mi hubičku můj andělíčku, ať se slavíček neprobudí,“ zanotil Vašíček a ostatní se připojili: „Sladká hubička přece slavíčka v zeleném háji probudila. Vylétl do výše, zazpíval tiše, krásná pasačka zaplakala. Slavíček zpíval, háj se rozlíhal, že se milenci políbili.“ „Mějte se rádi, dokud jste mladí, dokud vás láska k sobě svádí.“

„Tak je to doktore, miluj, dokud můžeš! Vždyť jsme jen jednou na světě, mládí a krása odkvete, stáří přichází kvapem vstříc, Tak mládí se nesejdem víc!“

„Vašku, neřvi tak, ať na nás nedoletí „škýz!“  „A co je mně po něm, ať mně vleze na záda, starej partyka. Já jsem svobodný občan, rebelant. My jsme rebelanti! „A přece jsme rebelanti!“

Kdyby tak tatík Žižka vstal, ten by se asi zachechtal: „To jste rebelanti? Tváře máte ducaté, nosy máte baňaté, a to jste rebelanti?“ „A přece jsme rebelanti!,“ zahřměla třída unisono.

„Ty Vašku máš do toho ještě tuze daleko, ty suchoprde!“ Vašek si chystal peprnou odpověď, ale v tom se otevřely dvéře, jemu zrovna za zády. Ve dveřích stál „3kýz“ a koulel hrozivě očima pod naježeným obočím.

„Kdo to žde tak nekřesťansky a nelidsky řvat? Mluvte,“ upřel oči a ukazováček na Vašíčka. „Já nevím prosím, pane vládní rado. Já jsem zde pilně pracoval a nevšímal jsem si jich. Asi tam někde vzádu,“ omlouval se Vašek s poníženou zdvořilostí.

„Tak vy nevíte, co? Vy jste zrovna ten pravý. Chovejte se slušně nebo vás všecky zavřu. Jeden se musí za takovou školu stydět!“ „A my zase za takové „škýze,“ zabručel Hudec doktorovi do ucha.

„Už jsme řekl, ať vás neslyším,“ dodal ještě škýz, když se štrachal ze dveří s levou rukou v kapsách kalhot a s ramenem o pět coulů nad normál.

„Zdrávi povídali,“ klaněl se Vašek posměšně zavřeným dveřím. „Hobla mu,“ zvolal doktor bojovně. „Mlč, nebo na nás doletí ještě jednou.“ „Ten už se nevrátí, už odplaval, míří zase do kavárny Belevona. Bůh anebo čert s ním!“

Špatinka mezi tím vytáhl maličkou foukací harmoniku basovku a začal hrát. Byl v tom mistrem a Šeha mu věrně pomáhal. Byli výborně sehraní a když spustili, hotový koncert.

„Zahrej Špáťo „Plattewalzer“ a la Kistna a doktore pojď, Ztančíme si,“ vyzval Vašíček doktora. Goktor šel rád, proč by si nezatančil? Byl výborným tanečníkem a Vašíček mu v ničem nezadal. Harmoniky lkaly a kvílely sentimentální nápěv a oba tanečníci se obratně točili v plavných pohybech, tváře k sobě přitulené, oči přivřené, ruce elegantně pozvednuté a tvářili se sladce a unyle jako nevěsty.

Špáta a Šeha přehrávali známé valčíky z operet, Dolarové princezny, Kouzlo valčíku, Rozvedená paní, Zujičku, Holčičku s panenkou a jak se ty všecky známé šlágry jmenovaly, tanečníci se točili vytrvale s ušlým půvabem a ostatní hoši je doprovázeli tlumeným zpěvem. Byli tak do své produkce zabraní, že přeslechli i hlas zvonku a nepostřehli ani profesora vcházejícího do třídy.

Profesor Wenzel – Dóda stanul překvapen a pozvedl obočí až do třetího patra. „Co to znamená?,“ spustil přísně. To patří k vyučování? Myslím, že taneční a hudební produkce školní řád nenařizuje. To se ví, Vašíček a Korotvička, kde ti by nebyli! Kdybyste raději něco pracovali, jste beztoho s výkresy pozadu. Takoví velcí, dospělí hoši a chovají se jako děti,“ huboval rozčileně a potahoval se za šedivý knír.

„Korotvičko, ukažte, jak jste daleko,“ obrátil se zhurta na doktora. „Pracoval jsem celou polední pauzu,“ chlubil se doktor. „Vy? O tom silně pochybuji. Toto asi vyhlíží,“ broukal Dóda. „Jste stále na jednom místě. Jak jste řešil tyhle tu partii kolem světlíku? To je motanice. Pokojík pro služku, to je temnice, vězení pro těžké zločince. Dejte sem gumu, ať to vymažu. Vy jste umělec, to se musí jinak, aby to bylo účelné a pohodlné. Nemáte žádné představivosti, fantasie. Z vás bude jednou stavitel. To budete věčně jen kopírovat nebo chodit k někomu o radu?,“ bručel Dóda, gumoval a kreslil znovu.

„Tak to musí být,“ doložil, když zhruba skončil. „Pokračujete v tom a hleďte to brzy dokončit. Když řešíte hoši, takovou situaci, tak hleďte vždy, aby to bylo účelné, praktické, snadno přístupné a taky konstruktivní. Šetřte místem, neplýtvejte jím zbytečně a šetřte i matriálem. Musíte hledět i praktické stránky. Až příjdete do praxe a života, tu byste v soutěži nikdy nezvítězili. A jak vy, Uherko pokračujete?“

„Já jsem totov, budu hned natírat,“ „Co to, natírat? Což jste natěrač? Natíráme vrata, ploty, ale výkresy?“ Mládenci se vesele smáli a Uherka se rozpačitě ošíval. „Chtěl jsem říci, že malovat, pokládat barvami.“ „A tak, to je něco jiného. Nezvykejte si hoši užívat takových triviálních výrazů, mluvte vždy odborně jako praví „fachmani. A upozorňuji vás hoši, že po svátcích začneme nový plán, abyste si popílili. Kdo nebude hotov včas, musí tento výkres dokončit mimořádně. To vezněte na vědomí. Musíme pokračovat, práce čeká mnoho než vyčerpáme program,“

Dóda obcházel, upozorňoval, opravoval a byl v dobré míře. Na taneční vložku jako by úplně zapoměl. „Dóda je přece fešák, ať si říká kdo, co chce. Jiný by nás za ten tanec sjel a on jako by se nic nestalo,“ pravil doktor Hudci tlumeně. „Výborný člověk, do zlata ho zasadit, já vždycky říkám,“ přisvědčil Hudec.

„A pro vás mládenci,“ vzpomněl si profesor. „Na ředitelství přišlo několik volných vstupenek na elitní ples. Pro náš ročník jsou určeny tři a já je mám rozdělit. Kteří z vás jste dobří tanečníci?“ Mládenci se usmívali, ale nehlásil se žádný. „Nikdo? A tomu se divím, před chvílí jsem byl svědkem něčeho jiného. Fusku, šel by jste? Umíte tančit?“ Ten přisvědčil s úsměvem. „Tak to by byla jedna. Kdo ještě?“ „Doktor,“ ten rád tančí,“ volali hoši? „Jaký doktor?“ „Korotvička!“ „A tak, no ovšem. Tak vy už jste doktorem? Nu, zde ji máte?“ usmíval se Dóda pobaveně. „Tu třetí dostane Pilc. Ale upozorňuji vás hoši, abyste se slušně oblékli a vybraně se chovali, to nebude nějaká vesnická tancovačka. Nu, já doufám, že když jste chodili do tanečních – ano? – že mně hanbu neuděláte. Tedy černý salonní oblek, nejlépe smoking. Na frak ještě nestačíte, já vím.

Aby to nedopadlo tak jako předloni. Byl tam jeden mládenec z mistrovského oddělení, byl oblečen v šedivém kabátku a hnědých pantalonech, ale tančil o přítrž a chodil si pro ty nejelegantnější dámy. Chtěl jsem mu dát nenápadný pokyn, aby se vzdálil, ale nešlo to dobře. Tož na to tedy dejte pozor. Já tam budu taky s dcerou, dám zase pozor na vás,“ usmíval se Dóda.

Hoši se smáli a pochvalovali si: „Pašák Dóda!“ „Tak, a teď se dejte do práce. Napřed práce a povinnost, zábava až na konec.“

„Doktor“ vyšel „z chaty svojí vrátek,“ ale nebyla to „smutná cesta na Veliký pátek.“ Naopak. Šel rychle a vesele, neboť ho poháněla touha, k níž se nechtěl tak docela přiznat. Tázal se sám sebe, proč tam vlastně jde? Myslil si dříve, že bude brzy vítězem, že bude statečným rytířem, který „přišel, viděl, zvítězil“ ač neměl úmyslů nečestných, že mu bude více než přítelkyní, že bude jeho milou, malou holčičkou, která mu padne sama do náručí a zatím bylo to jinak. Zkrotila jej brzy slovem i pohledem a ze statečného, vítězného rytíře dobyvatele se stal poslušný, oddaný panoš. Ano, tak je to, doktůrku. A ty jdeš, převlečník na lokti, hůlčičku v ruce, ač fouká pořádně ze strniště a usmíváš se spokojeně a myslíš si: „vždyť jsem jen jednou na světě!“ A jdeš rád!

„Haló, doktore, kam si to hasíš,“ volal naň kamarád Šela. „Ty jsi mně nějak horký dnes. Obleč se hochu, za chvíli z tebe bude rampouch Dnes by zkřehla každá korotvička pod mezí a ty děláš ze sebe takového frajera!“

„Ale nikoli, mne zahřívá vnitřní žár a mé srdce je blízko bodu varu,“ švihl hůlčičkou rozmarně. „No, však ty brzy vychladneš a bude ti ten burnus dobrý. Však ona tě ta tvoje Dulcinea zchladí. Tož už je říká v rukávě?“

„Není, brachu, není. Minul jsem se rukávu a už ani do něj netrefím.“  „A tomu se divím, ty přece takový výbojný a ohnivý mládenec!“ „Divíš se? Já taky, já taky. Už je tomu tak. Ale dobře tak, jsem rád a spokojen.“ „Ty jsi teď nějaký skromný!“ „naučil jsem se skromnosti a ještě jiným věcem, které bys možná ani nepochopil.“ „Jistě? Nu, běž si, Romeo ta svou Julií!“

Doktor šel a hvízdal si vesele: „Já mám svou panenku v Roudnici,“ vyhvízdal celý nápěv a přidal ještě několik trylků až se za ním strážník podezřele ohlížel.

Na rohu Antonínské, nedaleko ústavu bohoslovců, zmírnil krok a ohlížel se vyčkávavě. Však již přicházela pružným, bystrým krokem v pláštíku a čapce stažené přes temné vlasy svázané v zadu v uzel k uším.

Doktor pozoroval se zalíbením její pevnou, pružnou, urostlou postavu, která se tak pěkně nesla, její šedomodré oči v pěkné pravidelné tváři, vážné a opravdové, která se tak pěkně usmála, když jej spatřila.

Dítě venkova, v její pružné postavě, v bocích ladně se vlnících byla skryta vitální síla. To byla ne Venuše, nýbrž spíše Pallas Athéna, klidná, ale vítězná. Ta nechtěla být hračkou a věděla, co chtěla. Proto doktor kapituloval.

„Vítám vás, a klaním se vám pokorně paní mého srdce,“ pozdravil ji s úsměvem a klaněl se dvorně jako gaskoňský kadet.  „Děkuji můj statečný rytíři, buďte pozdraven, „ oplácela mu stejně a v očích hrály ji veselé jiskry. „Dovolíte vznešená, abych políbil lem vašeho šatu?“ „Ó. to raději nedělejte, abyste nebyl roven donu Quijotovi, rytíři smutné postavy. Avšak je dovoleno stisknouti své dámě urozenou ruku.“ „Krásná ručka, něžná a pevná!“ „Zajisté, která jest odhodlána hájit čest a vyplácet neodbytné smělce,“ usmála se. „To jsem poznal již,“ povzdechl si komicky.

„I nevzdychejte a pojďte raději. Chci užít své volné chvíle jak nejlépe možno.“ „Kam si přejete milostivá?“ „Tam kde je mír a klid. Hluku užiji celý den až příliš.“ „navrhuji tedy Údolní ulici, Úřednickou čtvrť a dále pokud až si budete přát.“  „Nuž ano, můj pane a ochránče, jdem pod vaší záštitou a doufám, že mé důvěry nezneužijete.“ „Ó, jsem bezpečný jako skála, hrady na ní můžete stavět.“

Doktor vesele hovořil a vtipkoval a ona se klidně usmívala. „Ani nevíte, jak jsem ráda. To je má nejkrásnější chvíle za celý týden.“ „jsem rád, že k ní mohu taky přispět svou nepatrnou hřivnou. Chtěl bych pro vás učinit ještě více, kdybyste dovolila.“ „Chtěl byste, ale zatím nemůžete,“ usmála se. „Děkuji vám i za to málo. Jsem skromná a nežádám nemožnosti.“ „Vy jste taková příliš samostatná a spoléháte jen na sebe. Což nestojíte o cizí pomoc?“ „A kdo by mně ji poskytl, vy, pane doktore,?“ tázala se ironicky.

Doktor se kousl do rtů a odmlčel se. „Zlobíte se pro toho doktora?“ „I nezlobím, ten titul mně už asi zůstane na věčnou památku. Ale mrzí mne, že mně tak podceňujete a máte o mně tak malé mínění.“ „Tomu se nedivte, můj milý. Jsem samostatná a musím jí být, tomu mne učilo mé mládí a celý můj dosavadní život. Vy sám, přiznejte se, že jste nebyl veden k samostatnosti?“ Já vím, že jste stále ještě pod ochranou své maminky a že dojíždí za vámi a dohlíží, zda vám něco nechybí.“

Částečně máte pravdu, ale nemyslete, že bych se nedovedl sám o sebe postarat. Nedojíždí za mnou, nýbrž za mým mladším bratrem. Já bych se bez její ochrany obešel, nemyslíte?“ „Ó, to nemyslím takový velký hoch. Ale přece jste ještě její milý Pepíček, že ano?“

„Mluvíte jako byste znala naše poměry a se mnou jednáte jako bych byl dítětem a vy mou opatrovnicí. Děláte ze sebe matronu a ze mne jelimánka. A jsem jist, že jsem starší než vy,“ mrzel se doktor. „Kolik je vám let, smím-li vědět?“

„Ó, to je galantní, tázat se dámy po jejím stáří. Dáma let nečítá,“ usmála se rozmarně. „Ale vám to povím, že jsem už velmi stará. Je mi už celých osmnáct!“ „Ó jé, to je už mnoho a mně je teprve dvacet. Pak se už ničemu nedivím, když jsem proti vám tak beznadějně mlád,“ posmíval se humorně.

„nevadí, hochu, nevadí. Za to, že vás má vaše maminka tak ráda a že se o vás stará, se nestyďte. Naopak, je to velmi krásné. Važte si své maminky a buďte rád, že ji máte. Co bych já za to dala, kdybych měla maminku, docela jinak by se utvářel můj život. A já maminky nemám, jsem sirotek již tolik let,“ řekla smutně a zajikla se.

Doktor na ni pohlédl postrašeně a viděl, jak mačká kapesníček a tiskne k očím. „Lituji vás,“ řekl tiše. „Proč, to už dávno přebolelo. Ale zůstala po ní prázdnota, místo nevyplněné. Divíte-li se že jsem taková, pak to je proto. Neveselé mládí, vyplněné bolestí ze ztráty a prací, předčasnou starostí, ústrky, neláskou. Ano, tak, milý příteli, vše čeho vy jste nepoznal.“

Doktor mlčel a naslouchal se sklopenou hlavou. Šli zvolna podél plotů zahrádek v Úřednické čtvrti vedle rodinných domků a vil na úpatí Špilberku. v té tiché končině málo navštěvované, v tom teskném zákoutí, kde žalost a stesk přicházel sám, nevolán na rty.

„Jsem z venkova z malého statku a bylo mně deset let, když maminka začala churavět. Už tehdy jsem poznala první tíhu ušlápnutého mládí. Já, ještě dítě musela posloužit mamince a mladší sestře a opatrovat malého bratříčka. Dělala jsem to ráda, pro maminku mně nebylo nic těžkého, ale bylo to někdy nad moje síly. Po dvou letech maminka zemřela a mně bylo tak těžko na světě. Bolest nad ztrátou drahé bytosti a k tomu práce v domácnosti, starost o menší sourozence, ale muselo to být, třebaže v byla domě služka, ale nestačila na vše, ani nedbala.

Tatínek byl zapřažen v práci od úsvitu do noci, ten na takové věci neměl času i musela jsem já. Vydržela jsem to, byla jsem na svůj věk urostlá a silná, ale malá památka mi přece zůstala, pohleďte, Ukázala mu své ruce. Prsty byly silně vyvinuty a malíčky zakřiveny jako rohlíčky.

„Ty ruce poznaly jak chutná těžká práce a námaha. Co je to platno, že jsem byla z menšího statku, když jsem musela být služkou dříve, ještě než jsem přestala být dítětem?“ Po roce se tatínek znovu oženil, musel, neboť bez hospodyně hospodářství hynulo. A mně bylo zase hůře, nevíte co je to macecha. Už dávno napsal jeden básník, že macecha je vtělená žárlivost. Na nebožku žárlí a mstí se na sirotcích. Je to úplná pravda. Moje macecha byla zlá a mne myslím že docela nenáviděla.

Byla jsem mamince velmi podobna a moje maminka byla ve svém mládí krasavice, každý to říkal. Macechu to mrzelo a bála se, aby tatínek, vida mne, nevzpomínal nebožky maminky a za to jsem odnášela všecku nelásku a zlobu macešinu.

Ukládala mi každou těžkou práci, i když byla nad mé síly, ale tatínek mně měl stále rád a dopřál mně aspoň tolik vzdělání, že jsem mohla vychodit měšťanskou školu. Maceše to bylo trnem v oku, hubovala hrozně, ale on nepovolil.

„Ať má aspoň trochu toho vzdělání, když já nemohu dat valného věna,“ říkal. Umím i šít, navštěvovala jsem šicí kursy, ale vyučenou švadlenou nejsem a to mně vadí. Mohla jsem to mít přece lepší. Zakusila jsem mnoho od macechy i týrání a bití a to trvalo tak dlouho, dokud nedorostla moje mladší sestra. Když už mohla zastávat moje místo, macecha mne z domu vypíchala. Už mne nepotřebovala.

To Bůh ví proč mne tak nenáviděla, právě mne. Ani mladší sestra a bratr od ní tolik nezakusili, k těm byl vlídnější. Jen já ji byla trnem v oku, jen já. A ty její děti co se mne natrápily, byly rozmazlené, břečlavé a já je musela opatrovat, být jim chůvou. A jak často jsem pro ně byla bita, ano, co já pro ně odnesla modřin. Věru že jsem je nenáviděla a nepovažovala jsem je za svoje sourozence.

Můj rodinný cit byl ve mně ubit a zdá se mi, že už nemám domova. Tam mne nic neláká a nechtěla bych se tam vrátit.

Hle, to je můj příběh, tak starý a často opakovaný příběh o zlé maceše a týraných sirotcích. Mne zlá macecha nezahubila ani neutrápila, já odešla sama se vzdorou srdci, téměř s nenávistí, vše lepší bylo ve mně ubito a zdá se mi, že už hlubších citů ani nejsem schopna.“

„To se vám jen tak zdá. Srdce není suchopár, to je příliš živná půda a zase v ní vyrostou a rozvinou se nové květy. Jen tomu se divím, že tam ve svém zaměstnání jste tak veselá a přívětivá a se mnou nyní jste tak vážná, pesimistická, docela jiná, jako by jste měla dvojí tvář.“

„Vždyť to tam je přetvářka, je to strojené, dělané a moje pravá přirozenost je ta jak jste mne nyní poznal. Přetvářce jsem se Naučila hned doma, vždyť já si nesměla zaplakat, postesknout abych nevyvolala novou vádu, nové rány. A jak je to někdy těžké, ta násilná strojená maska, ty úsměvy, zdvořilost k hostům, kdyby člověk nejraději utekl a skryl se se svým zármutkem. A sama bez duše příbuzné, bez přítele.

Komu si postesknout, postěžovat? Paní by neporozuměla, vždyť ji znáte jaká je. Ješitná, obstárlá panička, která je spokojená že obchod jde a přijímá ochotně a samolibě lichocení studentů. Věru, těžký je život takové sklepnice, která docela neztupěla, nepřizpůsobila se svému prostředí.

Nuže takový je můj příběh, taková jsem a nedivte se, že jsem taková,“ dokončila se smutným pousmáním.

„Nedivím se, a chápu vás úplně a poznávám, že jste ani jiná být nemohla. Chtěl bych vám být dobrým přítelem a ještě něco více,“ řekl doktor srdečně a tiskl ji ruku.

„Něčím více? Nemožno,“ odvětila tiše. „To by musel být silný člověk, silnější než já, který by mně byl oporou a záštitou, k němuž bych mohla vzhlížet s důvěrou a podepřít se oň. Vy jste příliš mlád, odpusťte, ne lety, ale vychováním, povahou. V našem případě bych byla spíše oporou já vám, než vy mně. Vždyť vy jste ještě nezačal žít, vás teprv musí život zocelit, udělat z vás muže. Promiňte, že já vám to tak upřímně říkám, ale je tomu tak.

Nepochybuje, že z vás bude dokonalý muž, jste dobrý člověk, máte cit a porozumíte druhému. Ale co my dva spolu? Ale jsem vám vděčna i za to co mi dáváte a ráda si na vás vzpomenu.“

„Opravdu z vaší řeči vane taková chladná rozumnost a já se cítím u vás tak nepatrný, méněcenný.“ „Jen se tolik nepodceňujte. Nejste malý, jste dost velký a hezký chlapec a to taky něco platí,“ pravila žertovně s pousmáním a přešla do veselejšího tónu.

„Ó, já ubohý Josef Korotvička,“ povzdechl si komicky. „I to moje jméno je takové komické, směšné. Proč nejmenuji aspoň Alfréd Dubský? Jam má pak někomu imponovat? Josef, to mám po kmotrovi a Korotvička, ubohá malá slepička pod mezí s hejnem kuřátek. Není to směšné, Mařenko?“

„Proč? Koroptev je takový sympatický pták, milý, prostý.“ „Já vím, ale na pekáči.“ „Vy nejste spokojen ze svým jména a co já? Vy mne nazýváte Mařenkou a moje pravé jméno je Albína, Albína Machová. Nejste rozčarován? Mach! To je tolik co Matěj! Albína Matějova, směšné, co?“ „Proč? Albína je hezké jméno. Bělinka, Běluše, Běla. Albínka, sestra Helenčina. Znáte pohádku máje?“

„Jak bych neznala, znám, ještě více, co vy nevíte. Vždyť to je i můj kraj, kraj Helenčin a to jméno Albína je tam u děvčat dosti obvyklé. Četla jsem „Pohádku máje“ ještě co školačka, půjči mně ji mladý učitel a já při ní plakala a chtěla jsem poznat všechna oblíbená místa Helenčina. Poznala jsem myslivnu Pod Oborou i její zahradu, Helenčino tajné koupaliště v potoce, její zátiší, kde sedávala sama a snila i tu paseku kde sedávala a dováděla s Ríšou, tu dlouhou topolovou alej, v níž bloudil Ríša za večera, děkanství v Ostrovačicích, vše jsem prošla a cítila jsem jako bych byla sama Helenkou.“

„A nebyl s vámi nějaký Ríša,“ tázal se škádlivě. „Nebyl, co vás napadá, vy pokušiteli, vždyť já byla teprve děvče, výrostek,“ usmála se.

„A vidíte, poznala jsem i Helenku, když byla návštěvou v Ostrovačicích.“ „Opravdu? A jaká byla?,“ tázal se zvědavě doktor. „Byl by jste zklamán, myslíte-li na ni jako na děvče v plném rozpuku. Zapomínáte, že čas nestojí, pokračuje. Byla to paní v nejlepších letech s několika dětmi, ale jedno jí zůstalo: ty její hluboké modré oči a zlatý vlas. V tom básník nepřeháněl. Ale jinak možná idealizoval. Vždyť ten Ríša, to byl Vilém Mrštík sám, říkal náš mladý učitel.“

„A viděla jsem i ten hřbitov a na něm hrob Albínčin, už omšelý, opuštěný, na něm prostý kříž. Měla krásný, slavný pohřeb, říkal mlynář ten z toho mlýna nedaleko. Ten znal Helenku ještě co děvčátko, školačku, vždyť se spolu koupali. Vidíte, takový je ideál a skutečnost, kniha a život!“

„Vy toho tolik víte, téměř mně zahanbujete.“ „Já mnoho četla, o to měl zásluhu náš učitel, ale o čteném i mnoho přemýšlela a uvažovala a i to mnělo na mne vliv. Myslím, že kdo mnoho přemýšlí, z toho se stává podivín a morous. Kdo ví, co se ze mne ještě nestane,“ usmála se. „Z vás by byl krásný filosof,“ mínil doktor rozmarně. A na toho učitele vzpomínáte nějak moc upřímně, že ano,?“ zubil se.

„Ó, to jste úplně vedle,“ oplácela mu vesele. „Za prve, nebyl už mlaďoučký, ale svobodný a svobodným učitelům říkáme u nás mladý. A já byla ještě téměř školačka.“ „Však naň ráda vzpomínáte, přiznejte se,“ „Ale ano, proč ne? Vždyť on se staral o mou duševní potravu a trochu mne vychovával. Tak to bylo, pane doktore, to ostatní pustě z mysli.“

„Jako krásné děvče jste se mu mohla líbit,“ „I jděte mně k šípku s tou vaší krásou. Co je to krása? Pěkný zevnějšek? Jakou ten má cenu? Krása duše, ušlechtilost srdce, to platí. Věru že bych chtěla být raděj ošklivou. Pěkný zevnějšek mně byl spíš na škodu, byl mým nepřítelem. Zakoušela jsem pro něj již od macechy a nyní tolik dotěrnosti a protivné důvěrnosti, musím proň zakusit a strpět od svých hostů! Myslíte, že by si mně všimnuli, kdy\bych byla ošklivou? Paní je ovšem spokojena, dobře mi platí a přeje mi, a jak by ne, však ona ví proč, živnosti to prospívá a obchod tím zkvétá, ale jak je to ponižující, pokořující. Pro Boha, pochopte to,“ hovořila rozčileně. „Dostat se z toho místa, ale kam, když o dobré místa je potíž. Vyměnit snesitelné za horší, to bych nechtěla.“

„Promiňte, nechtěl jsem vás zarmoutit ani urazit,“ omlouval se jí. „Jen jsem žertoval.“ „Vždyť já vím, neomlouvejte se. Spíš já bych se měla omluvit za svůj výbuch,“ usmála se smutně.

„V tomto případě vám chci pomoci a vy mou radu nebo pomoc jistě neodmítnete. Chtěla byste za prodavačku do obchodu?“  „Oh, ráda, vždyť to bylo mé tajné přání.“ „Budu tedy hledat, informovat se a něco se jistě najde.“ „Děkuji vám již napřed. Jste přece jen dobrý člověk,“ „Ale proč, vždyť mne to nebude nic stát. Trochu známostí mám.“

Mezi tím již vyšli z obvodu města, zahrádek a stromů vedle cesty v zářezu mezi svahy návrší a dostali se na prázdné prostranství, kde byla cesta přepojena a uzavřena zábradlím černožlutě natřeným se sloupkem s výstražnou tabulkou.

„Jsme na konci, dál se nesmí?“ „I můžeme, to platí jen pro povozy, je to konec obvodu města a čára potravní daně. Zde začíná území obce Žabovřeské.“

Bylo to prostranství trochu pusté a zvláště teď, v zimě opuštěné. Nikde nebylo vidět člověka ani ptáčka zpěváčka, jen tam stranou „Kuberku“ u strážní budky stál finančník.

„Je zde smutno,“ povzdychla si. „A tam je lesík, opravdový lesík,“ ukázala do předu, kde se tměl výběžek lesa na svahu spadajícím příkře k Žabovřeskám.

„Bože můj, kdy já viděla naposledy opravdový les! Už ani nepamatuji.“ „Chtěla by jste tam? neni to daleko.“ „Bude tam asi špatná cesta a vlhko. Ale aspoň jedu zelenou větvičku,“ zatoužila. „Tak pojďte, dovedu vás, cesta je vytuhlá, bláta tam nebude.“ Vedl ji opatrně po okraji cesty spadající do dolinky chráněné dokola nízkým návrším k lesíku, který se tmavěl nedaleko. Byl tichý, nehybný a zdál se trochu ponurý jako každý jehličnatý les v zimě a zvláště v takové zimě jaká byla teď, bez mrazu a sněhu.

„Škoda, že není sníh a nesvítí slunce, bylo by to zde mnohem veselejší. Takto je to vše jako pod příkrovem,“ zatoužila. „A v létě je zde tak pěkně. Co já se zde již nachodil. Tam dole vpředu jsou Žabovřesky. „Vy to zde znáte?“ „Nikdy jsem zde ještě nebyla. Kde bych já sem přišla do tak vzdálených a neznámých končin,“ přiznala se se smíchem. „Kde by mne napadlo, že je zde tak blízko les.“

„Je opravdu blízko. Tam naproti přes Kuberk čtvrt hodiny je již město, čeká technička.“ Na okraji lesíka rostly ostružiny a trnky a v úvozu hlubší cesty vyčnívalo tu a tam kamení. Půda byla poněkud štěrkovitá a kamenitá a byla poměrně suchá. Po zemi byla vrstva spadlého, starého jehličí a povalovaly se tam šišky.

„Nuže, zde jsme. Podívejte se na tu krásu zblízka a poslušte si,“ pobízel ji. Pohlížela do korun starých borovic na okraji a vdechovala svěží vzduch. „Pěkné je to zde, ale smutné. Mám ráda lesy, naše ostrovačické lesy, ale ty jsou veselejší. Vás to nedojímá, vás, starého lesáka?“ 

„Copak to je,“ mávl rukou, „to je jen miniaturní vydání lesa. Poznal jsem jiné lesy, tam okolo Žákovice na Českomoravský vysočině, staré stoleté kmeny, divokou spoušť, zapadlou, opuštěnou, hotový prales, divoká zákoutí, kterým se i zvěř vyhýbá, kam nepronikne slunce za celý rok a kde jsoucen sídla dravých ptáků. To je pravý, skutečný les, divočina, hodná pravého lesáka.“

„Chodil jste po lese taky s puškou,? tázala se ho, sbírajíc několik menších, pěkně zbarvených šišek. „Chodíval, ovšem jen tak pro zábavu.“ „A střílel jste?“ „Ovšem, taky, ale jen škodnou, jestřába nebo luňáka, někdy vránu. Ale vrána je snadná kořist, hloupý pták, nestojí za ránu. Jestřáb však, to je král, krásný pták. Mám doma jeden pěkný exemplář, vlastní úlovek.“

„Nebylo vám líto zabíjet nevinné tvory?“ „Proč,“ usmíval se shovívavě. „My myslivci nezabíjíme z rozkoše pro zabíjení samé ani pro zisk jako pytláci. Je to právě lovecká vášeň, ulovit nesnadnou kořist. Co já se načíhal na toho jestřába než jsem jej dostal. Ale byl to úlovek hodný té námahy. Snadná kořist, ta netěší ani nemá valné ceny, ale přelstít chytrého nepřítele, oklamat ho, dostat jej, v tom je myslivecká čest.“

Vedl ji po okraji lesíka k hustému smrkovému mlází, kde vynikalo několik krásně rostlých smrčků. Bylo to pěkné utěšené místo a v létě by zde bylo krásné posezení. Teď však to byl jen obrázek smutku a opuštěnosti. Byly zde uvadlé snítky vřesu a mateřídoušky a mezi tím spadlé listí a jehličí a ze všeho čišela syrová vlhkost.

„Který smrček si přejete uříznout?“ tázal se žertovně. „Celý smrček? Co bych si s ním počala. Mně by stačila pěkná větvička.“ „Kdybych byl dosti dlouhý, tenhle ty se šištičkami by byly velmi krásné, ale jsem na to bohužel trochu krátký. Ale nějak to přece půjde.“

Chytil se spodních větví a vyšvihl se obratně nahoru, kde uřízl zavírákem několik pěkných snítek i se šištičkami. „Tak prosím, zde je můj dárek k Ježíšku,“ podával ji svou kořist.

„Děkuji vám, vy ochotný. Schovám si ji a o štědrém večeru mně poskytnou illusi vánočního stromku. Můj první štědrý den, kdy budu sama. Ale budu se těšit a vzpomínat, to jediné co mně ze všeho zůstalo,“ řekla zádumčivě, dívajíc se do dálky.

„Nač budete vzpomínat?“ „Na vše krásné a dobré co bylo a mohlo být, a co se již nevrátí.“ povzdechla si. „I na mne při tom vzpomenete? Zadíval se jí do očí a hlas se mu neznatelně chvěl. Jak zde stála ve své krásné postavě a s tváří zruměněnou chladným, ostrým vzduchem, byla tak pěkná, že se musel přemáhat, aby se nedopustil něčeho co by ji pobouřilo a učinilo konec krásné pohodě mezi nimi.

„jistě že i ba vás a ráda a vděčně, protože jste mně připravil tuto krásnou chvíli a takový pěkný dárek,“ ukázala na zelené, vonné snítky v náručí.

„A jaký dárek obdržím já od vás,“ usmál se záhadně. „Zlata a stříbra bohužel nemám, můj věrný panoši,“ oplácela stejným tónem, „nespokojíte-li se upřímným stiskem ruky jako přítel od přítele. „Je to málo,“ povzdechl si mimovolně. „Více vám dát nemohu, leda vděk a upřímnou vzpomínku,“ pohlédla naň prosebně, podávajíc mu své ruce.

„Aspoň jedno si vezmu,“ řekl vřeleji a políbil jí konečky prstů. Zarděla se trochu, ale neodporovala. „Jste spokojen?“ „Musím být, když jinak nedáte.“ „Děkuji vám, jste dobrý člověk.“

Stáli tam chvíli mlčky, ruku v ruce a pohlíželi dolů svahem, kde průhledem hlubokého zářezu se otvíral pohled na ves a dále na širší pláň a vzdálené chlumy, dnes bohužel zamžené a nejasné. Tam někde byl Komín a Kníničky a v dálce Kuřím a Svinošická hora.

„Je pozdě, musíme se vrátit,“ přetrhla mlčení a pohnula se nespokojeně.  „Ano, můžeme,“ přisvědčil. „Musíme nazpět zase starou cestou. Mohli bychom tuhle tím zářezem dolů k Žabovřeskám, ale ta cesta by vám nesvědčila a vaše střevíčky s vysokými podpatky by na to asi doplatily. Je strmá, kamenitá, vymletá vodou a místy příkrá jako po žebříku. V létě by to byla krásná zacházka a tam dole je rozkošně, ale teď, bohužel, nelze,“ pokrčil rameny.

„Nevadí, necháme si to, až bude krásně,“ usmála se. Vraceli se známou cestou mlčky, ale rozuměli si i tak dobře. Myslili na to, jak je to krásné, když si dva tak rozumějí a mohou si důvěřovat, aniž by se trudili nějakými zbytečnými skrupulemi a problémy. Pochopili, čím jsou jeden druhému, co si mohou vzájemně dát, a byli spokojeni.

Mír a klid kolem, na nebi i na zemi, pod tou oblohou šedě olovněnou, v těch opuštěných polích, v nichž dřímala utajená síla plodící země.

„Řekněte mně upřímně, proč jste si vyvolil za přítelkyni právě mne, jednu z té družiny na něž se pohlíží v té t. zv. lepší společnosti s pohrdáním nebo i s opovržením?“ otázala se ho pojednou. „Je tolik dívek z lepších rodin i studentek, které by se k vám lépe hodily!“

„Myslíte? Nu to právě nevím. Víte, já jsem taky jen prostý člověk a „nahoru“ se příliš mnoho nekoukám. Kdo je to dívka z dobré rodiny? Myslíte ty zámožné, bohaté? Ta by si s obyčejným studentem nezačínala, kdyby v něm neviděla už napřed dobrou partii. Tam je příliš mnoho vypočítavosti a to se mi protiví. Jsem volný, veselý člověk a všecka škrobenost, nafoukanost a domýšlivost je mně mysli. Studentky nemám rád, ty jsou buďto příliš učené a na trochu těch vědomostí domýšlivé anebo příliš volné až rozpustilé a mají způsoby a mravy kluků z nižší stření školy. Co s tím pro nás?

Proč jsem si oblíbil právě vás? Protože jste mne upoutala hned poprvé, když jste mi dala tu peprnou lekci. Tehdy jsem poznal, že nejste jen obyčejná dívka a právě ta odmítavost mne vábila. Myslím, že vysoké postavení, vysoký rod, tituly a bohatství nic neznamenají, když se pod nimi kryje pochybný charakter. Je to asi tak jak to napsala jedna ženská pracovnice, která rozlišovala: dámy. ženy a ženské. Co je to dáma? V ideálním smyslu by to měla být žena vysokého charakteru, vzdělaná, vzor ženy nejdokonalejší.

Společnost však myslí pod tím jménem ženu krásně vybraně oděnou, vybraného chování a vznešených způsobů, ale co se pod tím okázalým zevnějškem kryje, to je vedlejší.

Často, kdyby se ta skvělá zevní slupka odstranila, zůstala by zde „ženská,“ tvor nízkých mravů i názorů, která by byla zcela rovna těm kterým se říká prostonárodně děvka, nebo ještě hůře.

A mezi těma oběma stojí žena, tak jaká má být, opravdová, vážná, pracovitá, přirozeně inteligentní, nefalešně sentimentální, ani přehnaně ctnostná.

Tedy člověk ve své pravé přirozené podstatě. A takovou jsem poznal vás, ale ne hned. Víte, z počátku jsem byl jako mnoho jiných a chtěl jsem se jen bavit, upřímně se přiznávám, a vy mně prominete? Ale přišel jsem k tomu pravému poznání a počal jsem si vás vážit a mít k vám úctu. Snad ze mne učiníte ještě jiného člověka, vyléčíte mne z té lehkomyslnosti a povrchnosti.“

Naslouchala mu mlčky, se sklopenou hlavou, s čelem zachmuřeným. „Myslím, že přeháníte a děláte ze mne něco, co nejsem. Jsem prostá, venkovská děvčice, to je vše.“ „Nemyslím. Tak jako každé jméno je dobré, dokud je nepošpiníme zlým skutkem nebo nečestným životem, podobně i zaměstnání a povolání, pokud je vykonáváme spravedlivě i poctivě.

„Myslím, že můžete pohlédnout každému směle, opravdově do očí, bez studu a uzardění!“ „To opravdu mohu, na to jsem hrdá a na úsudku nějakých povýšenců mně nezáleží.“

„Tak vidíte. Sama jste říkala, že jste ze selského statku a sedlák na venku je taky pán, který se nemusí před nikým klanět.

Jsou u nás sedláci, kteří se i na takového revirníka dívají trochu spatra. Vždyť revírník to je tak trochu lesklá bída má-li četnou rodinu a žádné vedlejší příjmy.

Můj otec je ze staré úřednické rodiny, už můj dědeček byl fořtem, ale maminka je taky ze selského gruntu, venkovanka a i ve mně je polovina selské krve. Jaký je tedy mezi námi rozdíl?“ „A přece vy máte vzdělání a já - -.“ „Vzdělání?, usmál se „Víte vy jaké je to vzdělání na odborných školách?“ Snad o něco více zeměpisu, historie a literatury než u vás, to je vše.A to můžete snadno dohonit četbou a mne třeba i přestihnout. Odborné vzdělání to sem nepatří, to je jen kvůli skývě chleba. Říkala jste, že jste hodně četla a taky přemýšlela. Já taky četl, ale nikdy o čteném nepřemýšlel, tomu mně bránila má povaha a to jste tedy lepší něž já.

Jsem dítě venkova tak jako vy, jsme jedné krve, stejné pouto nás víže k té zemi, třeba že nutnost nás od ní vzdálila a proto jsme se sešli a porozuměli si. Tak je to, milá slečno Albínko.“

„Tolik mluvíte, že jste mne téměř přesvědčil,“ řekla s úsměvem. „Již dávno jsem neslyšela tak nikoho hovořit. I za to vám děkuji, že mně předvádíte nové názory a otvíráte nové obzory.“

To ale už byli zase v okruhu města mezi zahradami. Úřednická čtvrt a pod platany a jilmy Údolní ulice a Joštovy třídy v těch tichých končinách, které ústily do živého a hlučného centra, kde se valil a bouřil život jako dravá řeka, pod rozžatými lucernami, neboť zatím nastal zimní soumrak a rychle se stmívalo.

Hrabě Václav Kounic zemřel. Byl to jeden z těch několika málo šlechticů, kteří nezapírali svůj původ a hlásili se ke svému národu a tuto svojí příchylnost projevovali nejen planými slovy, ale i skutkem. Hrabě Kounic poskytl svému národu pěkný dar, odkázal koleji českých vysokých škol v Brně svůj palác na Kiosku, krásnou to a výstavnou starobylou budovu o čtyřech patrech, jejíž cena byla nesmírná, jdoucí až k milionům. Za takový dar šlechetného mecenáše bylo i třeba projevit důstojné díky.

Však pozůstatky šlechetného dárce projížděly dnes večer o páté hodině Brnem, kde křižoval (?). Naše studentstvo se rozhodlo uctít památku zesnulého a vydat čest a díky jeho posmrtné schránce.

Iniciativy v tomto směru na naší škole se ujali naši hoši ze čtvrtého ročníku stavebního oddělení, Šela s Korotvičkou. Hoši navrhli, aby se opatřily smuteční pásky z černého floru a veškeré studentstvo z průmyslovky se odebralo demonstrativně v důstojném průvodu na nádraží.

Provedení tohoto úkolu a programu se setkalo s některými obtížemi. Zvláště hoši ze čtvrtého ročníku strojnického oddělení činili překážky, snad ze žárlivosti, že jim unikla možnost vlastní organizace a uspořádání celého podniku.

Opatření smutečních pásek se bránili a vyjadřovali se o nich opovržlivě. „K čemu to?.“ volali někteří oposičníci,“to je fangličkářství!“ „Co je na tom nevhodného? Jaké fangličkářství? Což půjdeme s praporem a bubnem jako komedianti? Jak jinak důstojně ji chcete projevit svou účast a úctu?“ „K čemu ty pásky? Což ten kousek černého hadru má pozvednout důstojnost celé akce?“

„navrhněte tedy něco lepšího, když myslíte. Černá páska patří k věci a je výrazem důstojného smutku. A podezříváte-li nás z něčeho, připojte se, zveme vás ke spolupráci.“ Nakonec byli oposičníci umlčeni a celá věc se provedla se souhlasem všech. Po čtvrté hodině se hoši shromáždili před budovou a naši mládenci se kupili kol Robička, který kypěl humorem.

Robíček smál se sobě i všem. Už mu taky na ničem nezáleželo. Měl za sebou malé dobrodružství, které proň nevalně skončilo. Před půl rokem o pololetí si umínil, že do školy nepůjde a provedl to docela jednoduše. Prostě přestal do školy docházet. Aby to jednak trochu zamaskoval, našel si nějaké skrovné místo stav. praktikanta a docházel denně tam. Každé ráno sebral nějaké knihy a odcházel do vnitřního města, kde se celý den ulíval a tak předstíral návštěvu školy, před svou sestrou i švagrem, stavitelem Grunmem v Král. Poli u nichž bydlel, kteří ničeho netušili, a on zatím lajdačil. Nic však netrvá věčně a po čase to prasklo a byl z toho rámus.

Robíček musel zase zpět do školy, ale půlrok byl zmařen, škoda ho. Robíčka to však nerozházelo ani mu to neubralo humoru. Byl vesel a dobré nálady a jeho lehkomyslná nátura mu nedala se nějak trudit. Peněz bylo dost, matka nešetřila, otce neměl, tak co?

Vždyť jsme jen jednou na světě. Švagr a sestra však už o něm nechtěli slyšet a vyhnali ho. Teď bydlel v soukromém bytě, ale to byla jen voda na jeho mlýn, jako byste vhodili štiku do řeky, abyste ji potrestali. Měl volnost a teď jí důkladně využíval.

Dělal si posměšky ze všeho, ze sebe a nejvíce ze svého spolubydlícího maličkého Faista. Faistl byl proň šaškem, kterého příležitostně napájel, když si někam vyšli, zaplatil mu nějaký ten čaj nebo pivo i ten zákusek a doma byl velký zájezdní hostinec v malém venkovském městečku, tam už se dalo něco trhnout.

A pak si Faista dobíral a činil si z něj posměšky. Směšné jméno Faist. Doktor Bzdinka! „Pojď sem, Bzdinko!“ „Jak žiješ Emile s tou tvou Bzdinkou?“ „Jak baton Hnida,“ smál se Robíček a smál se šilhavýma očima a cenil zuby pod hrubým židovským nosem. „Máme tu Bzdinku zavolat?“ „I nechte ho tam, co s ním, darmo byste ho splašili. Ten když dostanu zásilku peněz, je celý nesvůj. Bez toho má jakousi ideu, že mu musím udělit ze svého podílu jakousi povinnou daň.

A já mu ji dám, ať se má dobře, protivný hlupák. Je v sedmém nebi když mu zaplatím.“ „zatrápená Bzdinka a jak si o sobě myslí. Je drzý a domýšlivý jako pavián.“

Robiček se usmíval samolibě a točil se jako holub na báni. „Zítra nebo některý den se dovezu ke škole autem,“ chlubil se sebevědomě.

„Hej, Robičku, ty si nějak troufáš. Ty jsi tak silný v portmonce?“ „A co by ne? Já to mohu dělat. A když praskla kráva, ať praskne i tele. Co mně na čem záleží?“ „Však ono to praskne zase a dopadne to neslavně tak jako tehdy.“

„I vem to čert. A vždyť jsme jen jednou na světě. „ „Hleďme ho, Robíčka. Holčičky, auto a co ještě? Pěkně Emilku pokračuješ. Ale jaké budou ty konce?“ „A kdo by se o to staral. Však mně mně zle nikdy nebude. Však ta naše zájezdní hospoda něco unese,“ prohodil cynicky a lehkomyslně.

„Pocem, Robíčku, pověz, že prýs tentonoc se Skalskou?,“ přiblížil se k němu Hudec s vulgární a oplzlou otázkou. Narážel na nějaké tlachy studentů o herečce sl. Skalské, kterou uváděli ve spojení s Robičkem.

Robiček se smál přehloupě i samolibě a jeho úsměv nic nepopíral a připouštěl mnoho. „Co, to jsou hloupé tlachy, na to je Robíček slabý i s jeho portmonkou,“ mínil jiný. „Skalská ta není taková, to ne, na tu bych nedal dopustit.“ „Ale Škrdlíková ano, to zase jo. Vím jednu historku o synkovi toho hoteliéra z beseďáku. A stálo jej to novou róbu za tři sta.“ „Hrome, to byl přece jen drahý špás,“ zubili se mládenci pobaveně. „Na Josefské to mohl mít za deset korun a bylo by to elegantnější!“ „Na Josefské jsou krásná děvčata, ale drahá,“ přizvukoval jiný. „To pro našince není, trhá to kapsu.“

„Hoši, nechte toho,“ napomínal je Uherka. „To je tak právě důstojný doprovod k dnešní oslavě! Že se nestydíte, takové řeči a vůbec se vám divím, že si v tom libujete!“ „Jen nebuď ty Pičucho tak přísný, taky bys nezahodil,“ posmíval se Pilc.

„Ty Pilci, chceš byt vtipný, ale jsi jen sprostý, nic více, „ odsekl mu Uherka. „S takovou řečí si na mne nepřijdeš, to si pamatuj,“ „máš pravdu Uherko, jsou to bezbožní Filištínové. Síru a oheň na ně, jako na Sodomské.! „Všichni jste stejní, všechno chcete odbýt laciným vtipem. Ale to nestačí.“

„Nechte hádky, hoši a jde se, je čas,“ napomínali pořadatelé. Seřadili se do dvojstupu, utvořili dlouhou řadu a vyšli celý ten zástup dvou set mladých lidí, zahnuli kol rohu vedle krámku paní Zychové, obstárlé paní, která se svou dcerou starou pannou byla dvorní dodavatelkou pro celou průmyslovku a zásobovala je všemi potřebami, od tužky a pryže až po ty nejdražší barvy, papíry a pravítka.

Průvod se hrnul dolů ulicí Veverskou, tam kde byl papírník Prachař, zase jiný dodavatel, nevyššího slohu se svými výbornými rysovadly a vedle té tabulky s tím posměšným nápisem upraveným modrou tužkou na „Radwittův Platzek!“

Mládenci šli poněkud bujně, jako by mířili na nějakou „štrachandu,“ ale po několika rázných napomenutích ztichli a naladili tvář do molové tóniny. Strážníci hleděli udiveně na tu dlouhou řadu mladíků a podezřívali je, že zamýšlejí něco nekalého, někteří dokonce šoupali šavličkami a chystali se zakročit, ale zarážel je vážný, pochmurný a funusový ráz a ty černé pásky na ramenou.

A hoši šli dále svou cestou, s přepjatě vážným a mrazivým klidem a na strážníky vrhali potměšilé pohledy. Brněnský policajt nebyl nikdy u českých studentů oblíben a nebylo to dávno tomu, co byli spolu na nůž. Jen si vzpomeňme na ty nedávné demonstrace.

„Jen ať si něco začnou,“ kasal se doktor. „Umačkali bychom je jako slívy i s těmi jejich kosiňkami.“

„Ty, doktore mlč,“ krotil jej Uherka. „To by byla pro nás smrtelná ostuda. Zachovejte klid a vážnost.“ „No, nechť, jen ať oni nám dají pokoj,“ zabručel doktor.

Nestalo se nic, i těm policajtům svitlo v tupých lebkách pod tvrdými „pikelhaňbnami“ a pochopili co to znamená.

Průvod prošel českou promenádou na ulici Rudolfově, Velkým náměstím pod hodinami, ulicí Ferdinandskou, odkud se tak často vynořil proud „buršáků“ z německého kasina v „čereviskách,“ zelených čepičkách, s tvářemi z jizvenými a polepenými flastrem, aby to bylo bojovnější.

Ti prošli tvrdým čtyřstupem jako obrněná německá jízda nebo „lancknechti,“ do ulice radnické na nádvoří radnice, kde zahulákali své obligátní „Heil!“ a odeřvali svou „Wechtam Rhein,“ načež jim nějaká veličina z balkonu poděkovala několika „vzletnými slovy“ a německý ráz Brna byl zachráněn. Pak se zase vrátili ke svým džbánkům do kasina.

Našim chlapcům to cukalo v ramenou a hleděli na ně šilhavě, rádi by jim provedli nějakou kočičinu, ale dnes to, bohužel, nešlo a museli si nechat chuti zajít.

„Však počkejte, Habáni,“ až jindy, setkáme se u Fillipi!“

Na nádraží na druhém peronu bylo národa až tma. Vagon s ostatky zesnulého byl obstoupen zástupci korporací a tonul v záplavě věnců a stuh. Všude panovala vážná nálada i naši mládenci poněkud ztichli a zkrotli. Mezi všemi vynikala vdova po zesnulém, vážná to paní ve smutku, kterou provázel osobní přítel zesnulého, akademický malíř profesor Klír.

Celá ta oslava dlouho netrvala. Několik krátkých proslovů, několik slov díků, na rakev přibylo několik nových věnců a stuh, pak přijela lokomotiva a rakev se vydala na další cestu k místu věčného odpočinku.

A veškeré to množství se rozešlo a každý spěl na svou stranu. Jak už to bývá: mrtví patří mrtvým a život patří živým. Ze všeho zůstane jen těch několik věnců, nějaká ta pietní vzpomínka. Zde však zůstalo ještě něco více: krásný památník, nehynoucí pomník, monumentální palác, tam ve středu města.

Vančura se loudal pomalu zpět vzhůru nádražním náměstím. Nechtělo se mu do té hlučné Ferdinandky, kde bylo pasantů až tma, šlapali si na paty a tramvaj v úzké ulici div že nevjela jednomu na záda.

U restaurace „U tří kohoutů,“ v koutě pod lucernou, pozoroval nějakého potulného „kejklíře,“ který prodával „patentní a kouzelné kravaty,“ dvě za tříkoruny, tři za pět,“ blýskal černýma očima, pobíhal a vychvaloval své zboží. Hlouček zevlounů jej pozoroval zvědavě, ale měli upiaté kapsy a nechtěli pustit chup.

Prošel rychle Kapucínský plácek, vedle bradatých otců kapucínů a vyšel na Zelný trh. Na Zelném trhuještě stále trval předvánoční trh a lidé se tlačili okolo stánků a očumovali vystavené zboží i tretky.

Zde se setkal s doktorem, který popocházel pomalu s novinami v ruce, nahlížel do inzertní části, pozoroval firmy a vrtěl nespokojeně hlavou.

„Haló, doktore, co ty zde tak pozdě? Proč nejsi na korse, ty frajere?, tváříš se jako bys ztratil nejmíň prsten s briliantem.“

Doktor sebou trhl. „Ah, Vančurka, no pojď se mnou, pojď. Neztratil jsem nic, spíše něco hledám. Už chodím tak jako div ne Diogénes s lucernou a nenalézám,“ povzdychl si doktor komicky.

„Co hledáš, člověka jako ten řecký mudrc?“ „Hledám místo, dobré místo pro člověka!“ „Jakže, snad nemíníš dát studium vale, doktůrku?“ „I né, tak to není Vančurko.“  „Nuže kdo jest ten tajemný, on?“ „Je to krásná, počestná dáma!“ „Ach, tudy na to. Snad ne paní tvého srdce?“ „Ba tak skoro,“ povzdechl si doktor.

„Nuže, nenapínej moji zvědavost a vyklop její jméno. Či je to tajemství?“ „I není. Povím rád, proč bych nepověděl? Snad mně poradíš. Je to Mařenka od Hajdičky.“ Vančurka si překvapeně hvízdl. „Tak je to tedy. Ty, doktore se mně zdá, spouštíš. Stáváš se dohazovačem. „Neurážej nás oba, je to záležitost více než počestná. Slíbil jsem jí to a svůj slib splním.“ „Ne, promiň, nechci urazit. Vždyť je to hodné děvče, a to místo tam se pro ni nehodí.“ „Není tam spokojena a ráda by měnila, jenže je to těžké, o dobrá místa je nouze,“ prohodil doktor ustaraně.

Vančura si jej prohlížel po straně a usmíval se tomu veselému doktorovi, který zde vyhlížel tak komicky utrápeně.  „Doktore, přiznej se, ty jsi zamilován?“ „Vždyť ty taky, myslíš že to nevím? Jenže já nemám jaksi štěstí. To je to,“ povzdechl si.

„Jak to? Tomu nerozumím.“ „Je příliš vážná, nepřístupná a já mohu být jen rád, když mně dovolí, abych ji doprovázel. Už jsem touhou seschl o polovic,“ řekl zarmouceně, ale v očích mu blýskalo šelmovství.

„Tak zlé to nebude,“ usmál se Vančurka a prohlížel si jeho a kvetoucí tváře. „Ty nejsi ten, kterého by něco tak hned zdrtilo.“ „Co mám dělat? Raděj mi poraď, nebo pomoz hledat.“ „Jen buď trpěliv. Trpělivost růže přináší. Však ona ta tvoje Dulcinea taky změkne. Dočkej času jako husa klasu!“  „I dej pokoj s husou.“

„Něco bych věděl, o něčem bych ti poradil,“ prohodil po krátkém zamyšlení Vančurka. „U Lužných a Trliců přijímají děvčata do vzorkárny. Znáš přece tu velkou zasilatelskou firmu suken?Je to dobré místo, plat přiměřený a jsou tam slušná děvčata. Sestra mé, eh – tento, tam taky pracuje,“ usmál se rozpačitě když si vzpomněl na Bětušku.“ „To by bylo dobré místo pro Mařenku“ Doktor naň pohlédl šibalsky.  „Vida ho, Vančurku, tak ty taky? Přece jsem měl pravdu. Ale to místo, je to jisté?“

„Myslím, že ano. Náhodou jsem dobře informován. Jen ať si napíše žádost a odevzdá ji osobně. Možná, že by mohla nastoupit hned.“ „No, to jsem rád, žes mně poradil. Víš, slíbil jsem jí to tak ochotně a s jistotou, jakoby se dobrá místa sypala z rukávu a byl jsem proto trochu v úzkých.“ „Ale to nic není, to já velmi rád pomohu. Víš, pro Mařenku všecko, život i krev, zažertoval Vančura.

„Počkat, počkat,“ rozhorloval se komicky doktor. „Ne tak zhurta, Mařenka je moje, ne abys mně lezl do zelí!“ „I co tě napadá,“ smál se Vančura,“ co bych dělal se dvěma, mám dost jedné.“  „No tak je to teda v pořádku,“ pochvaloval si doktor.

V radnické ulici u velké brány pod věží „u krokodýla“ potkali mistra Hurdu, který nahlížel dovnitř, jakoby někoho vyhlížel. „Hleďme, Hurda tady. Copak ty zde? Snad nemáš dostaveníčko tady s tím krokodýlem? Anebo panu nějakou šlakuješ?“ „I nic, ani jedno ani druhé. Nemám co dělat, jen se tak koukám. Sledoval jsem burše, už zde byli podruhé.“ „Jistě, a co to, že se dnes tak rojí?“ „I čert ví, co oslavují. Ti první byli zelení, ale tito byli červení. Buml musí být, to by jim ani to pivo co vychlastají, netrávilo.“

„Nech, táhnou k čertu i s jejich Rórou,“ rozčiloval se doktor. „Pojď s námi, Hurdo, budeme tam dříve,“ zval jej doktor. „Kam si to hasíte,“ vyzvídal Hurda.  „Tam kde se nestarají, za panou!“ „Stím mě dej pokoj, se ženskými nechci mít nic.“ „Co, že ses stal takovým nenávistníkem ženských?“

„I mám toho dosti ještě od prvního ročníku. Tenkrát jsem málem prolétl a ta ochechule se mi nakonec vysmála. V pubertě provede člověk nejspíš nějakou hloupost a ještě dojde smíchu.“ 

„Však Kobliha na to taky doplatil. Stálo ho to reparát a jeden ztracený rok studia.“ „A co se ho dr. Pavlíček nadobíral a nasmál se mu.“ „No, Kobliho, už nejste zamilován?“ Kobliha, takový nepatrný, titěrný človíček, ten byl opravdu směšný.“ „Každý zamilovaný blázen je směšný,“ soudil Hurda nevrle. „Každý, vždycky?“ „Se ví, že vždycky.“ Doktor a Vančurka na sebe rozpačitě pohlédli a usmívali se. „My také?“ Ale Hurda nic nepozoroval, jen bručel dále na to věčné ženské plemeno.

Hurda měl proč broukat. Tenkrát se tak „zabouchl,“ že tak tak neprolítl. Jeho Dulsinea byla ještě školačka z měšťanské školy ale Hurda byl jako vrtohlavý, i školu zanedbával, na školní výlety za ní chodil a nedbal na nic. To Bůh ví, co jej to posedlo. A v mracích nad ním se vznášelo strašidlo pumy z matematiky a chemie. Ale pak obrátil, ten košík od ní jej vzpamatoval. Vrhl se do studia a tak zuřivě, že v krátkém čase vše dohonil, ba ještě i všechny daleko předhonil, taky dr. Pavlíček přímo žasl nad jeho vědomostmi, když jej před prázdninami přezkoušel.

Od té doby byl Hurda a zůstal matematicus non plus ultra, na slovo vzatý. K něčemu to jeho milostné dobrodružství bylo tedy předobré.

Z Radnické vykročili na Dominikánské náměstí, tam kde se transy pachtila namáhavě do vrchu do uzounké uličky Zámečnické či Dominikánské, tak úzké a křivolaké, div že se netřela o zdi sousedních domů.

„Je to dřina, vidinka, co ji to dá práce, než tam vyleze,“ politoval ji Hurda. „Ba že je, ta je pod bičem,“ přisvědčil doktor. „Člověka to téměř nutí, aby přiskočil a popotlačil. Prý stroje mají taky duši a cit, pravil jeden moderní filosof.“

„To by se mělo oznámit spolku pro ochranu zvířat,“ mínil Hurda. „Starého „Róru“ tam měli zapřahnout,“ zasyčel doktor nenávistně.

„To by měli, ten by si toho zasloužil.“

„Róra je zloduch brněnské radnice. Ten už se natropil zla našim lidem!“

„A za živa mu stavějí pomníky: „Demdeňtschen Volkolmannue,“(?) cedil doktor opovržlivě mezi zuby. „Však on tam dlouho strašit nebude, počkej chlapíku,“ myslil na ten bílý památník na Špilberku.

„Co s ním provedeš?“

„To uvidíš. Vytrhnu a hodím do kanálu!“

„To bude tvrdý oříšek,“ mínil Vančura.

„Ať si!“

„A já ti pomohu, „ nabídl se Hurda.

„Jak se vám mládenci líbil funus? Ještě jste o něm slova neutratili.“ (zemřel roku 1913)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář