Obrazy F.N.

Stařeček Antoš Hanák

zemřel ve věku 82 let roku 1926 na jaře v březnu kol sv. Josefa. Jaro bylo nevlídné, sychravé. Pochován byl ještě ve Spytihněvě. Ale právě toho roku se zařizoval a stavěl hřbitov v Babicích na Čtvrtkách. Na podzim se tam již pochovávalo. Ten podzim byl slavně vysvěcen. První kdo tam byl pochován byla Valburga Bičáňová (ta hodně pila, nejvíce rum).

Ta nebyla vhod jistým lidem, hlavně ženským, které by si přály, aby ten první který by zasvětil, byl mladý nějaký mládenec neb panna. Že to byla právě Bičáňka, to se jim zdálo znesvěcením.

Ještě slovíčko k tomu. Druhý po ní byl Václav Hastík z čísla 81.Když se stavěla zídka hřbitova, Hastík šel vedle a pravil bajajovi, vedoucímu: „Nač to děláte, kopni do toho, co po tom.“ Hastík byl z těch rudých, radikálních. Nu, vida, sám tam byl div ne první. Řekněme náhoda, ale náhody jsou divné někdy. Umřel na tyfus. Ze Slovenska si ho přivezl a vida teda. Nesuďme, nebudeme souzeni.

Stařeček Hanák byli silný, zdravý člověk, ale v poslední době jim vypovídal zrak. Protože neviděli, báli se chodit a tak sedávali jen na posteli. A k posledku se jim mátl rozum. Byla to jakási paralýza zaviněná asi tím věčným sezením a nedostatkem pohybu. A taky tou duševní depresí, vědomím vlastní nemohoucnosti. Konec přišel náhle, nečekán.

Stařenka Frant. Hanáková opustili tento svět r. 1931 v červenci kol sv. Anny ve věku 86 let. Umřela slabostí, sešlostí věku. Ležela dosti dlouho, ¾ roku. Pochována je v Babicích již.

Pravil jsem, že náhody jsou divné věci na světě. Tetička Škrabálková Anna r. 1925 taky v červenci v té třetí desítce blízko sv. Anny. A naše máti též okolo svaté Anny r. 1939. Tedy: stařenka hanáková a její dvě dcery, Anna a Terezie umřely a v jednom týdnu v témže měsíci (červenci ovšem ne jednoho roku.) Jak pravím: náhodami divně hraje.

Když jsme u té náhody, tedy ještě něco bych k tomu měl. V Huštěnovicích zařizovali (kupovali) nové zvony. Dcera Jos. laholy v Huštěnovicích taky prý měla říci, že co po tom, „Však to nebudeme potřebovat.“ Laholovi byli (nebo se dělali) nevěrci, na vesnici se tomu říká neznabozi. Myslí, že to byla více opozice proti vládnoucí straně Býčkových a proti faře. Dělali co se ani neslušelo.

Nuže, v červnu r. 1924 byla strašná bouře, laholovi právě  sušili a před bouří se schovávali u jedné stodůlky. Do té stodůlky uhodil blesk, zapálil a tu dcerku Lah. zabil. A ty zvony jí prvé zvonily.

Zase divná neáhoda. Já nevím, snad to byla jen pomluva lidí Laholovým nepřátelských, ale opravdu. Za dva dny na to, když vezli to seno z té louky, zdvihl se divoký vichor z čista jasna, taková smršť, tu fůru převrátil a fůra padla na oba synky Laholovy. Kdyby nebylo rychlé pomoci, snad by se tam umořili, udusili. Zase náhoda? Suďme to. Myslím, že po těch nehodách a neštěstích Laholíci slavili a pořádně „zbělali.“ Ejhle, hra náhody.

Stařenčin strýček „Tonek.“

Mlynář Šimoník měl bratra Antonína. Říkalo se mu, Tonku ty, jako takovým. Byl totiž přihlouplý neb praštěný (slabomyslný), Postavu měl Pepka Ottového (znali jste Pepka Ottového?) i jeho chůzi, pohyby, gesta, vše i jeho rozum. Byl velký jedlík. Doma snědl ukrutně mnoho a nikdy neměl dost. Přišel-li do Babic, v prvé řadě sháněl proviant. Stařence H. říkal: „Fano, jen hodně těch vykrojenou a nešanuj (vykrojence byla vykrájená jablka). A hodně krajíců. A ještě šel k „tetěnce“ k Janečkom (k Cablíčkové matce a pak šel obecpaný co sysel domů.

Doma ve mlýně nikdy nejedl u stolu. Sedával na lávce u kamen, talíř vedle a tak se živil. Obyčej ně některý z kluků volal: „Tonku, prosím tě, dones mně vody!“ A Tonek šel poslušně do studánky na vodu. Kluci mu nastrčili k talířku kočku a kočka se živila. Tonek potom zuřil: „Zatraceně, pótvohy, tož vy ták! Franto, podívej, co mně udělali.“ A nadával. Kluci měli švandu. Takoví lidé jsou jen pro posměch druhým. Co byl Janek Škrabálkou a co Pepek Ottův?

Blahoslavení chudí duchem, neboť oni volové slouti budou,“ říkával učitel Stolař v napajedlích na měšťance. To byl taky ten pravý. Ten se minul s povoláním, sprostoty mu dobře seděly.

Jindy zapřáhli kluci Šimoníkovi kozy do sáněk a vozili se s kopečka. Sáňky šly svou cestou a kozy s nimi, rozumí se, že kozy po hlavě a zádech, ne na nohou. A Tónyk na hoře měl trhání a tanec sv. Víta. Jen poskakoval a svolával všecky svaté a pomstu na ty nedobroty. Kozy to byl jeho statek, proto se cítil tak dotčen ve svých nejvřelejších citech.

Když onemocněl, byl stále hladov. „Jest, jest,“ volal ustavičně a jedl a jedl. Pohřeb si poručil slavný, pamatoval mnoho na panáčky a na velehradské zvony