Obrazy F.N.

Ve mlýně strašilo.

Stařenka H. byla děvčátko, výrostek a mlynář Šim. byl již po druhé ženat. Mlynářovi spali ve velké světnici, ve mlýně se mlelo v noci. Stařenka H. (Fanuša) spala v koutku na slamníčku. Pojednou, bylo to asi k půl noci, strhl se velký hluk a rámus, řinčení, jakoby všecko nářadí v kuchyni lítalo. Vypadalo to jako (po) při zemětřesení. Mlynářovi se probudili, myslili, že to tam snad kočka hospodaří, ale kočky nikde nebylo a všecko bylo na svém místě, nic shozené ani rozbité. Bylo to více než podivné.

Stařence H. (Fanuši) se zdálo téže noci, že chodila po jalubském hřbitovu a tam že z jednoho hrobu na ni volala její nebožka matka: „Fanuško, řekni té tvojí maceše, že vstanu a velice ji zbiju!“ Když to ráno povídala mlynářovým, jen se na sebe podívali ustrašeně a hned běřely dát na mše svaté. Hle, zase náhoda.

U našich sousedů v č. 63 taky prý strašilo. Ve dne o pravém poledni, že tam viděli chodit dívku nastrojenou v šátku a v rukávcích, vyšla od dvora a zašla za stodolu. Viděli ji a dívali se za ní oknem kuchyně. V noci prý tam plakávalo v humně nemluvně. Snad to bylo ve spojení s tou dívkou. Posuzovali to všelijak. To tam bydleli Záhounkovi. později se odstěhovali do Kostelan za Hradištěm.

Záhounkův synek Vincek byl nejlepší kamarád tetičky Anče. Umřel na otravu krve. Píchl se ostnem dýňové lodyhy do palce nohy a od takové hlouposti dostal otravu. Z maličkosti jsou velké věci a člověk neví, kde naň neštěstí čeká!  Tetička ho měla ráda, říkala, že ten a nikdo jiný by musel být její a zatím to byl Škrabálek.

Josef Škrabálek. Když měl být zjištěn jeho duševní stav a ustanoven mu opatrovník a bylo zavedeno k tomu potřebné řízení, vyslýchal ho rada a dával mu otázky lapačky. Tázal se ho: „Janku, řekněte nám, byla-li Panna Maria vdaná?“  A Janek aniž by se zarazil, odpovídal přímo: „No, to akorát nevím, ale všecko se mně zdá, že s ní býval jakýsi Josef!“ Druhá otázka: „Co byste měl raději Janku, pět zlatých nebo deset korun?“ „Deset korun bych měl raději.“ „A proč?“ „Protože deset korun je víc než pět zlatých.“ (Pět zlatých rovnalo se deseti korunám. Původně se počítalo na zlatky – zlatý stříbra, později byla zavedena měna korunová, zlatky zůstaly v oběhu a platila zlatka dvě koruny. To byly ty renščáky. Později dvoukoruny byly menší, taky méně stříbrné). Jankovi bylo ovšem deset víc než pět. Pan rada ho pochválil: „Výborně Janku, dobře jste to pověděl.“

Strojil se do kostela na hrubou a při obouvání si vyměnil boty, levou na pravou a naopak. Zůstal nad tím zamyšleně stát, kroutil hlavou, něco se mu nezdálo v pořádku. „no tohle, tak já přece nemůžu chodit mám boty naruby.“ A nemohl pochopit, jak se to stalo, že má boty naruby.

Strýček Josf Škr. jeli na pouť do Prahy (na sv. Jana Nep.) Jankovi to nebylo vhod, huboval a huboval. Do Prahy že měl jet on, Janek, Josef že patří na pouť na Halenkovice. (Na Halenkovice se chodívalo na pouť na sv. Josefa. Trochu brzy, kdy je ještě chladno, zima.)

Po smrti starých bydlel sám ve výměnické světnici. Všecko pečivo co dostával k jídlu schovával do stolu. Tetička Anča tam jednou nahlédla a udivila se co tam všecko bylo: buchet, caletek, vdolků a co všecko. „Ale Jane, proboha, nač to zde schováváš?“ A Janek: „Ale kdyby staří přišli, co bych jim dál?“ „Jak přijdou, když jsou mrtví?“ „Však oni přijdou.“ Věřil svatosvatě, že přijdou a že je musí něčím uctít. Možná, že přišli za Jankem. Měli ho rádi a „Blahoslavení chudí duchem,“ milost boží je nad nimi. Janek taky všecko nepověděl.

Kmotřenka Škrabálková, Jankova matka byla velmi šetrná, tak šetrná, že to hraničilo až na lakomství. Pro velikou šetrnost přicházeli ke škodě. Pak to lidé posuzovali všelijak, jen ne dobře. Nádeníky mívali všelijaké, někdy cigány, někdy kluky a těm podlé toho vařily. Caletky byly malé a kluci Chaloup. když šli od oběda hol humen, dělali si z caletek trumpety a troubili Radeckého marš.

Stařeček Vranka z prvního čísla, posměváček to pozorovali za plotem a pak se tajně posmívali. Domlouvali na oko tetičce: „Poslouchej Petrušo, ty děláš našim hospodyním hanbu. Napečeš calet, podělíš kluky a ti jen vytrubujou, chodíc okolo humen.

Lakomé hospodyně měly vůbec špatný kurs u venkovanů. Všecko se odpustilo, kde jaká neřest a hřích, jen lakomství ne. Nejhorší pověst měl ten, kdo šidil dělníky a služebné. Takovým přisuzovaly spolek s černým. Nějaká Kučerka z Kudlovic měla v tom ohledu nejhorší pověst.  A po smrti – hm, po smrti. Je to vtip. Starý Rožek, otec paňmámy Mart. Bartošíčky vyjeli si druhý den po pohřbu té Kučerky a viděli prý: „Deset černých jelo v černém kočáře a vezli sebou Kučerku.  Strýc se polekali a volci též a splašili se a strýcovi se splašila huba. To byl ten pravý. Nedržel na kostel ani na panáčky.

Kučerka byla náramně pobožnůstkářská, ale ouvej, lakomá.

Tyhle ty dvě vlastnosti daly se pozorovat u mnoha lidí. (Josefka Kučerka z č. 7) proč? A taky tam po její smrti bylo něco vidět. Frant. Bartoník o tom povídal, že viděli bílou postavu, stojící ve dveřích v noci o dvou hodinách.

--------------------------------------

Františku nebo Josefku, račte odpustit, že je to tak namazané. Vzal jsem si na to otupené péro a takhle to dopadá! Hanba! Proč ta péra tak mažou? Stydím se za to. Než nehleďme na slupku, nýbrž na jádro. Bohužel jsem ve vážných pochybách, stojí-li jádro zač. Nezdobil jsem to ničím, ale taky nic nepřebájil, věru tak jak jsem to slýchal. J. Varmuža.

---------------------------------------------

Zde záznamy Z sešitku končí.

Opsal František Němec